Jedna cesta, čtyři auta

6. října 2018 v 23:43
Konec prázdnin trávíme s dětmi každoročně na Táboříku ve Zblovicích, kousek od Vranovské přehrady. Tábořík je pro děti od dvou let po předškoláky. Sebík letos tedy jede naposledy. Příští rok ho už čeká klasický tábor pro školní děti.

Jak je letošní prázdniny pro Lexu už skoro zvykem, zase si zapomněl nahlásit dovolenou na středu až pátek a tak jede v pondělí na školení do Brna. Nakonec to ale vykoumá tak, že na školení bude jen do středy a večer za námi přijede do Zblovic, takže mu z táboříku uteče jen jedno odpoledne. Já tedy pojedu s klukama autem, Lexa dorazí kombinací, vlak + autobus + pěšky Bítov - tábor. A abychom nemuseli být doma na Dukle sami, vezmeme to hned v pondělí do Pardubic za babičkou a aspoň jí popřejeme k svátku. Naložím tedy po střechu naše velké Berlingo. Když už jedeme přes Pardubice, vezmeme si ještě i brusle a helmy a v úterý se vyrazíme projet někam po cyklostezce.

Je pondělí odpoledne, auto naložené, děti naložené, jedeme ještě přes Třebovou, kde se chci stavit mamce pro dárek k svátku. Hned za Ústím, se v úplně blbém okamžiku na vteřinu otáčím dozadu na kluky. Blbý okamžik proto, že o dvě auta přede mnou kdosi šlápne na brzdu a rychle odbočuje doleva. Tak rychle, že i to letmé otočení stačí na to, abych já šlápla na brzdu sice plnou vahou, ale přeci jen o tu vteřinu pozdě. Prásk, rána a Tobík se vzadu rozbrečí. Nebyla to nijaká pecka, jeli jsme pomalu, ale přesto se lekl. Sebík brášku utěšuje, já fofrem oblékám reflexní vestu a vybíhám ven. Z auta se zakouřilo a venku zjišťuju, že plasty náraz nevydržely, jedno světlo je prasklé a kufr auta přede mnou taky pěkně zdemolovaný. Tak to jsme daleko nedojeli. Řidič, který to ode mě schytal, je podobného věku jako já a naštěstí úplně v pohodě. Oba jsme prakticky bez zkušenosti s nehodou a tak volám policii. Pro jistotu. Moje schopnosti odhadnout škodu, jsou nulové. Ani nevím, jestli se počítá škoda na každém autě zvlášť, nebo jestli se to sčítá dohromady, tak se s řidičem domlouvám, že ty policajty radši zavolám.

Než přijedou, volám dědovi, co se stalo a jestli by kluky neodvezl k babičce, jelikož já tu budu buhví jak dlouho čekat na policajty i na odtah. Naštěstí si děda nedal k obědu pivo a tak přijíždí společně s policejním autem. Rychle překládám kluky i tašky s nejnutnějšími věcmi, ať děda může odjet. Tobík už nebrečí a rychlý sled událostí zvládá v pohodě. Hlavně když má s sebou staršího brášku, pak je pro něj všechno ok.

S příjezdem policie k nehodě se to má tak. Přijedou měšťáci a ti se Vás zeptají, zda chcete zavolat dopravku, že to bude dlouho trvat. Ještě rozmýšlíme, jestli je to tedy doopravdy potřeba, načež je nám sděleno, že stejně už jsme je volali, takže nám dopravku zavolat musí.

Hodinu čekáme, než přijedou dopraváci a skoro hodinu mi trvá se dovolat kamarádovi s autodílnou. Jestli je někde na dovolené, tak to je fakt pech, počítám totiž, že odtahovka bude něco stát. Bob ale naštěstí jen v dílně svářel, proto můj telefon neslyšel. Řidič nabouraného auta není nijak sdílný, ale že bychom si zas vůbec nepokecali, to taky ne. Do toho přijíždí znovu děda, že kluci jsou v pohodě u babičky a že mi přijel odvézt věci z auta, ať to pak nemusím řešit po odtažení do dílny v Rybníku.

Policajti si nehodu zapíší, včetně občanek mých dětí, dají mi pokutu a na závěr docela slušně zaperlí. Člověk, kterého jsem nabourala je z Ústí, což je asi dva kilometry zpět. Nicméně se ptá, jestli může s autem dojet domů. Policista se na něho podívá a prohlásí: "A co chcete slyšet? Prošlo by to technickou?" Pán se smutně podívá, že v tomhle stavu fakt ne. "A co s tím tady chcete dělat? Si to odvezte, ne?" Tak já nevím, jak to vlastně ten pán v uniformě myslel. Nicméně pán s autem odjíždí chvíli po policii, prý radši nebude provokovat.

Volám Bobovi, že pro mě může přijet. Jedu na laně pár metrů za Tranzitem a nefunguje mi posilovač brzd. Učila jsem se jezdit ve stodvacítce, tak to nebude to nejhorší. Za sebou mám ale zážitek z nedobrždění a před sebou sjezd do Dlouhé Třebové a pár metrů lana. Pocit nic moc, Vám tedy řeknu. Nicméně Bobovi jsem auto nenabořila a úspěšně jsme cca čtyřicítkou projeli Třebovou až do Rybníku. Tam pro mě přijíždí naposledy děda a se zbytkem věcí mě veze nejdřív domů a pak za klukama k babičce. Kluci už večeří, ono je čtvrt na osm, v pokojíčku rozložíme gauč a babička nás zahrne množstvím přikrývek a dek, jelikož má pocit, že se na gauč všichni nevejdeme a Sebík tedy spí vedle nás na zemi. Ráno se probouzím vedle Tobíška a z druhé strany mám volného půl gauče. Čekala jsem to tak, ale babičce se mi to vysvětlit nepodařilo.

Výlet do Pardubic jsme odpískali a po snídani nás děda veze domů. Volám na Tábořík, že pojedu Lexovým autem, které jsem už drahnou dobu neřídila a navíc má propadlou sedačku u řidiče a domlouvám, že můžeme do Zblovic přijet večer před začátkem táboříku. Přeci jen se mi nechce jet v té největší špičce. Zbývá tedy věci z velkého Berlinga, které včera děda úhledně vyrovnal u nás do chodby, přeskládat do maličké Felicie. Vzhledem k tomu, že jsme stornovali pobyt v Pardubicích, odpadá balení bruslí a helem, ale například se mi nevejde ani kočárek. Holt bude Tobík chodit na výlety pěšky, maximálně ho poponeseme v Manduce.

Vyrážíme po páté hodině odpoledne a ještě se cestou stavujeme u Boba v dílně. Čumák auta už má sundaný a už jde tušit, co všechno na autě nevydrželo. Odhadovaná cena opravy je minimálně dvacet tisíc. Vzhledem k typu auta, je to celkem v pohodě. Vzhledem k mé finanční situaci je to pěkný průšvih. A to ještě den nekončí a není všem problémům konec. Ale nebudu předbíhat.

Lexova Felicie nemá rádio, tedy respektive má, ale odpojené a já ho neumím zapojit. Jedeme tedy písničky z telefonu a do toho nám povídá paní z google navigace. Ještě, že jsem si s sebou vzala autonabíječku. Kromě objížďky v Poličce cesta ubíhá hladce, párkrát stavíme na čůrání a pofoukání bebí Tobíškovi. Pod Třebíčí jsou silnice jak víno, tak můžeme mezi vesničkami uhánět o sto šest. Pomalu se šeří a Tobík nám spinká. Chvíli před devátou, když už je celkem tma usíná i Sebík. A chvíli po deváté vařím. Motor. Jen tak náhodou mě napadlo se podívat na to úplně levé kolečko na palubce. Teplota motoru ukazuje minimálně 120 stupňů. A nejspíš jen proto, že víc ukázat neumí. Okamžitě zastavuju na blikačkách kdesi uprostřed polí. Volám do Zblovic, že asi přijedeme hodně pozdě, jelikož pojedu stylem - zchladne motor, pojedu, budu vařit, zastavím a počkám až to zchladne. Děti spí, takže to dáme. Akorát ty serpentiny nahoru do Zblovic budou asi kruté. Taky volám Lexovi. Má báječný nápad podívat se pod kapotu. V naprosté tmě a proti blikajícím výstražným světlům. Fakt toho hodně vidím. Nakonec je to ale jedno, jelikož ten drát, co podpírá otevřenou kapotu je tak rozpálený, že ho ani nevezmu do ruky. Tak sedím potmě v autě a čekám, až se motor ochladí.

Mezitím zastavuje v protisměru jakýsi pohledný mladík a nabízí pomoc. Jo, to se prostě pozná, že jste na jižní Moravě. Ale jelikož není, s čím by mi pomohl, nechávám ho zase odjet. Motor naštěstí chladne rychle, takže za půl hodiny při osmdesáti stupních vyrážím dál. Tři kilometry do nejbližší vesnice. Motor už má zase sto dvacet a já zastavuji na příhodném místě pod lampou. Časem se mi podaří otevřít kapotu a všechnu vodu, co měly děti s sebou na cestu leju do chladiče. Zbývá jim jedna malá lahvička se šťávou a navíc stejně spí. Paráda, teď by to mohlo zvládnout uchladit aspoň těch posledních šest kilometrů, co nám zbývá do Zblovic. Plus cesta do tábora. Ale ta je celá z kopce. Sednu nadšeně do auta…… a nenastartuju. Vůbec. Při čtvrtém pokusu nastartovat se už ani nerozsvítí palubka. Takže jsem patrně uvařila i baterku. Když se daří…..

Volám do tábora o pomoc. Prý se pokusí najít někoho střízlivého, kdo pro nás přijede. Nakonec vylosovali Ondru. Asi měl nejméně rumu. Než přijede obhlížím okolí, kde bude nejlepší nechat naše nepojízdné auto. Na laně po tmě nikam rozhodně nejedu. Naštěstí je Ondra, co se týče lana, stejného názoru a tak za poslední dva dny nakládám už čtvrté auto. Ondra přenese děti, Tobíška i se sedačkou, jelikož na tak malé dítě v autě sedačku nemá. Sice chvíli bojuju s odpojením sedačky ve Felicii (přeci jen Berlingo má izofix a na poutání sedačky pásem už jsem si odvykla), ale nakonec se Tobíka podaří odcvaknout i napoprvé připoutat do Octavie. Teď je na řadě Felicie. Kam s ní? Do kopečka k hospodě. Sedám do auta a Ondra mě na pár pokusů vytlačí i s autem k hospodě. Fakt zírám, jakou má páru. Felicie není sice z nejtěžších aut, ale stejně. Nějakou váhu má.

Je jedenáct hodin v noci a já vykládám věci do chatky v táboře. Kluky ukládám bez prostěradla jen do spacáků. Sebík nechápe, že jsme přijeli jiným autem. Přestože se na mě při překládání do Ondrova auta díval, asi moc vzhůru nebyl. Tašky poskládám do chatky, jak mi přijdou pod ruku. Co kde je, budu řešit až zítra. Jdu k jídelně Ondrovi oznámit, že mám vyloženo a doufám, že stihnu ještě chvíli posedět s těmi, co stejně jako já přijeli už dneska. Bohužel jdou už ale všichni spát. Tak jen rychle dávám Lexovi vědět, že jsme v pořádku dorazili a taky mizím na kutě.
 

Dovolená v Jeseníkách a okolí

1. října 2018 v 15:23
Celé to začalo tím, že jsme čistě náhodou zjistili, že náš kamarád má se svým synem naplánovanou dovolenou na stejnou dobu, jako my. Slovo dalo slovo a na víkend přijeli Matýsek s Kubou k nám. Večer se grilovalo, přes den výletilo.

V sobotu dopoledne pohodička, oběd v restauraci U Malinů a hurá na Zemskou bránu. Do řeky. Všichni! Vždycky je to tu strašná ledárna. Ale těch několik měsíců veder proměnilo říční vodu na příjemně studenou. Kluci si staví hráz a Tobík objevuje. Nakonec se vydává za taťkou korytem řeky. Docela kus. A Sebík s Kubou se za tu dobu od hráze nehnuli ani na krok. Asi kilometr po proudu je pašerácká lávka. Rodinka odvážlivců jde řekou i s malou polystyrenovou lodičkou, která se pohupuje ve vlnkách před nimi. My jsme nakonec zvolili cestu po souši. Dá se jít vrchem po pěšině nebo spodem kolem řeky po skalách. Sebík prohlásí, že spodem bude cesta zážitkovější a hodný strejda poslouchá. Největším zážitkem je nakonec sám Sebík. Jelikož je janek a neumí jít normálně, podjedou mu nohy a přes hlavu hodí kotoul po skále dolů. Tou dobou jsem se zrovna otočila a fotila Tobíka. Sebíkovo extempore mám jen periferním viděním a i to mi stačí. Sebík se dole sbírá a asi se trochu natloukl, protože začíná natahovat. Jakmile ale zbystří naše obličeje, z bezpečnostních důvodů pláč rychle zakryje smíchem. Je pak totiž menší pravděpodobnost, že schytá nějaké to nehezké pokárání za své chování na skalách.

K pašerácké lávce už pak dojdeme bez nehody a dokonce se ani nic nepřihodí cestou na vyhlídku na druhé straně řeky. Nasedáme tedy zpět do auta a míříme za zábavou do Petrovic. Tedy do Českých Petrovic. Oni tady u nás totiž nejsou Petrovice jako Petrovice.

Ski areál České Petrovice se na léto mění k nepoznání! Za jednotné vstupné se kluci vyřádili na obří nafukovací atrakci s lezeckou stěnou, jezdili jak blázni na tubingu tahajíc se navzájem, sjížděli na malých člunech vodní dráhu a vyblbli se na trampolínách. Aby toho nebylo dost, ještě jsme si připlatili terénní káry, které nahoru tahají vlekem, což byl zážitek i pro mě (v našich domovských Říčkách se totiž jezdí lanovkou, což není takový adrenalin). Dvakrát nahoru a dolů a pak ukecat děti, že je čas jet zpátky domů. Večer grilovačka na terásce a ráno jsme s naší návštěvou rozloučili. Matýsek s Kubou mají na zbytek dovolené naplánované cyklovýlety po okolí, zatímco my ještě v pondělí ráno nevíme, kam se vlastně balíme.

Ono je to tak. Každý se na dovolenou dívá i připravuje jinak. Někdo se těší už rok dopředu, má všechno vymyšlené, termín zamluvený….. Oproti tomu je druhý extrém a to, že v pátek zjistíte, že v sobotu chcete odjet na dovolenou, ale jaksi jste si ji v práci ještě nenahlásili. Tak tenhle případ je náš taťka. A co čert nechtěl, na pondělí, kdy už jsme dávno chtěli být pryč je naplánovaná porada, protože se náhodou všichni o prázdninách sejdou v práci a nikdo zrovna nemá nahlášenou dovolenou. V tu chvíli máte chuť partnera přinejmenším zaškrtit. Ale zas díky tomu jsme neplánovaně strávili víkend s Matýskem a Kubou.

Dopoledne tedy aspoň nakládám auto, ať můžeme odjet, jakmile porada skončí. Na zahradu k nám si mezitím přichází hrát sousedovic Janička a když pro ni přijde maminka, ať jde k obědu, ještě chvíli pokecáme. Prý kam jedeme na dovolenou. No, toť otázka. My totiž už sice máme sbaleno, ale zatím jsme se nerozhodli. Asi kousek Jeseníky a pak někam dolů. Tak na dva dny do Brna a pak buď na jih směr Pálava a ty nádrže kousek od hranic, anebo Karpaty. Auto máme připravené na spaní, tak je nám celkem jedno, kde kdy večer skončíme. Od sousedky dostávám referenci na malý kemp v Rychlebách kousek od Polských hranic. Tam nakonec skládáme hlavu první večer. Cestou ještě stavíme na obhlídku Ramzové. Kluci se proběhnou a taky dáme svačinu. Pak už ale hurá na sever!

Sousedka měla pravdu. Kemp je malý, příjemný, vybavený a v ceně už tak nízkého nocležného je vstup na místní plovku! Ta sice sestává pouze z jednoho hlubokého a jednoho dětského bazénu, ale v těch vedrech je ranní osvěžení před výletem a večerní svlažení po výletu něčím naprosto neocenitelným.

Naše první cesta následujícího dne vede nejprve k vodopádům Stříbrného potoka. Já bych se sem chtěla vrátit dneska na noc, ale zatím se mi nedaří ukecat Lexu. Přitom už jsme tu kdysi dávno spolu sami nocovali. Tehdy ještě vedle Favorita ve spacákách. To dneska máme na spaní vybavené Berlingo! Zatím se ale přesouváme od auta k vodopádům. Už jsem dávno zapomněla, jak je cesta dlouhá. A s dětmi ještě delší! Nakonec sestupujeme po strmých kamenných schodech do polojeskyně k vodopádu. Dost lidí se fotí ve studené vodě přímo u vodopádu. Můžete hádat, kde je naše starší dítko. Ano, ve vodě a dere se k vodopádu. Nakonec se taky necháme zlákat a do vody vlezeme všichni. Je ale stráááášně ledová! Takže na chvíli, vyfotit a honem ven. Ještě pozdravíme místního vodníka a vydáváme se zpět. Máme v plánu se v některé z okolních vesniček naobědvat. A rádi bychom to zvládli zhruba někdy kolem poledne. Zatím to ale vypadá, že všechny místní hospůdky otevírají ve tři odpoledne a později. Nakonec narazíme na hospůdku s příjemnou paní a domácí kuchyní. Mňam! Jen to mladší dítko nám trochu usnulo a prospalo celý oběd v příjemném stínu pod švestkami.

Odpoledne se vydáváme za hranice do Polska. Kousek od hranic jsou tři oooobří jezera. Vybíráme nejbližší z nich a přestože Lexa tvrdí, že tu nic než kamennou zeď okolo vody neuvidíme, najdeme i malou písečnou pláž. Lidí je tu poskrovnu, spíš rybáři. Ona je tu voda poněkud do zelena. Já bych se klidně smočila, na Seči jsme se v takové vodě běžně koupali, ale jelikož bych dětem těžko vysvětlovala, že já do vody můžu a oni ne, protože se nedokáží ráchat bez toho, aniž by se napili, nechávám si zajít chuť. Vracíme se zpátky do městečka Otmuchow, které jsme cestou sem minuli. Je tu na kopci zámek, tak ho jdeme omrknout. Tobíka beru na záda do nosítka a jdeme. Občas sice cestou někde zapomeneme couralína Sebíka, ale jinak to vypadá, že odjedeme i ve stejném počtu, jako jsme sem přijeli. I když cestou zpět je vypuštěn Tobík z nosítka a ten to bere opravdu cestou necestou, až zahučí do metrových kopřiv. Pupínky má všude, kde ho v tomhle vedru nechránilo oblečení. Takže fakt skoro všude. Je mi ho líto, ale zas je to trest za to, že nám utíká. Naštěstí ale pupínky časem přestanou svědit a můžeme vyrazit na zpáteční cestu do kempu na večeři.

Večer v kempu tráví Sebík ve společnosti nových kamarádů. Jednomu je dvanáct a druhému třináct let. Ale při hraní karet věkový rozdíl zas tak moc nevadí.

Další den, ač je od rána vedro, připravujeme na výlet mikiny a dlouhé kalhoty (krom taťky), ten tvrdí, že se v jeskyni konečně aspoň ochladí. Nicméně dopoledne nás ještě čeká pořádný kopec, na jehož vršku je obří stůl se stejně obřími židlemi. Háček je v tom, že nikde není ani náznak cesty vzhůru, tak necháváme auto jen tak u silnice a jdeme polem nepolem kamsi vzhůru k lesu, načež narazíme na elektrický ohradník. Lexa se Sebíkem se vydávají na průzkum podél lesa a za chvíli na nás mávají, že narazili na cestu! Hurá! S pálícím sluníčkem v zádech jdeme pomalu i s pěším Tobíškem do kopečka. Takže hodně pomalu…. Cestou ještě zkoumám, jestli tu není nějaká keška. V tom vedru by byla nuda jít jen tak nahoru a dolů, ne? Nakonec se ale GPS souřadnicemi necháváme vést až cestou dolů a po ohledání spousty kamenů je keška naše!

Na kopci na stole dáváme svačinu. Teda děti. Je tu příjemný výhled a stůl nemá prostředek. Jeho vrchní deska je skládaná z prken do čtverce s chybějícím vnitřním čtvercem tak velkým, že Sebíkovi proleze hlava skrz stůl! Takže nakonec oba kluci stojí pod stolem a vzájemně si prostrkujeme k sobě ruce nebo hlavu. To by člověk neřekl, kolik zábavy je se stolem s dírou.

Nazpět jsme nakonec objevili lepší cestu a ještě si taťka vyšlápl napřed a přijel pro nás na její konec autem. No, neberte to. Cestou na oběd nám drobeček opět usnul a tentokrát spal v zahrádce vedle hospůdky. Tuhle dovolenou z těch obědů fakt moc nemá. Nevzbudil ho ani přejezd k jeskyni ani když jsme ho převlékali aspoň do dlouhých kalhot a dávali taťkovi na záda do nosítka. Vzbudil se hned na kraji jeskynního systému. Snad mu nebyla moc zima. Aspoň jsem mu v jeskyni dala botky a zachumlala ho do tenkého parea. Ale nejvíc stejně hřeje topení taťka :-) I když sedm stupňů je sedm stupňů. Mně tedy žádné teplo nebylo ani v dlouhých kalhotách a v mikině.

Sebík byl v jeskyni poprvé a hned si na závěr odnesl luxusní zážitek v podobě přeletu několika netopýrů přímo nad našimi hlavami. Když jsme vylezli ven, krom toho, že jsme byli tak zchlazení, že nám zpočátku ani nebylo v těch třiceti stupních vedro, tak Sebík prohlásil, že bychom mohli ještě i do té druhé jeskyně, co je nedaleko od kempu, že chce vidět zase netopýry. No, já už byla v jeskyních dostkrát, ale živého netopýra jsem dneska viděla poprvé. Jen po tomhle prohlášení nevím, jestli ještě někdy Sebíka do nějaké další jeskyně kdy dostanu…..

Pomalu se svlékáme z jeskynních vrstev oblečení a začíná nám být vedro. Je načase vyrazit někam dál, nebo spíš blíž ke kempu. Na doporučení zkoušíme Tančírnu v Račím údolí. Krásná dřevěná budova s nádherným tanečním sálem v patře a maličkou kavárnou v přízemí. Bohužel tu tento týden je příměstský tábor, takže využití nádherného prostoru je značně omezené. Vracíme se tedy o kousek zpět aspoň na to kafe. Chata Račí údolí má i dětské hřiště, ale nakonec s klukama stejně skončíme v potoce, to je v takovém vedru úplně nejlepší hřiště. No, a na závěr si skočíme do bazénu v našem kempu, to je prostě jasná tečka za každým dnem. Po večeři karty s novými kamarády z kempu a pak hurá na kutě do rozloženého Berlinga!

Ráno vyrážíme na nejvyšší vrchol Jeseníků. Ale to bychom nebyli my, aby to nebylo aspoň trošku zajímavé. Levných benzínek po Jeseníkách zrovna moc nepotkáte. Ale tak co, spočítali jsme si, že na cestu pod Praděd a zpět nám to ještě vyjde, takže jedééém. Ovšem posledních sedm kilometrů je zavřených a objížďka má krásných pětadvacet kilometrů, to prostě nevymyslíte….. Ale tak na Ovčárnu jsme dojeli a do Karlovy Studánky taky a zítra to už nějak dopadne. Jo jo, dneska jsme nejeli do kempu a na noc jsme zůstali v Karlově Studánce. Jak to?

Nejdřív jsme si vystáli frontu na vjezd na Ovčárnu. Dvacet minut, čas tak akorát na zmrzku dole na parkovišti. Na Ovčárně jsme si dali oběd a volným tempem vyrazili na Praděd. Tobík chvíli pěšky, chvíli v kočárku, já se Sebíkem se honíme do kopce a plácáme přes zadek. Vás nebaví běhat do kopce? Krásné tři hodiny na kilometr a půl. Každá nekonečná cesta někde musí skončit, ne?

Nahoře začalo foukat a na stinné straně vysílače byla už celkem zima. Ještě že keška byla na té slunné straně. Pak jsme si ale radši zalezli alespoň do provizorního prostoru restaurace, toho času v rekonstrukci. Lexa se Sebíkem si nakonec ještě vyjeli na vyhlídku. My jsme zatím s Tobíškem zahájili sestup dolů. Dva kroky z kopce, deset zpět. Vyhlídkáři nás dohonili hned v první zatáčce. Plán je takový, že Lexa s kluky dojde na Ovčárnu pro auto a já zatím seběhnu údolím Bílé Opavy dolů do Karlovy Studánky. Ale ne, u nás žádný plán nevydrží dlouho. Dopadá to tedy tak, že Lexa jde pro auto jen s Tobíkem a já jsem se nechala ukecat Sebíkem, že to sejde se mnou. Jen doufám, že to dá. Cesta totiž není z nejlehčích a pro krátké Sebíkovy nožky… ale tak uvidíme.

Sebík jde ale nadšeně se mnou pravým horským lesem, který si žije už léta svým životem. Na starých tlejících stromech tu vyrůstají nové stromky a všude je fantasticky zeleno. Trochu nechápavě obhlížíme místní vlek. Uprostřed té pustiny je rozpadající se bouda, ze které vede lano až na Petrovy kameny. Jediné, jak se na tuhle samostatnou sjezdovku můžete dostat, je odkudsi ze silnice u Ovčárny. Není tu jakékoliv zázemí a lyžovat se díky lokalitě smí až od metrové výšky sněhu - to kvůli chráněnému porostu, který je pod ním. Nahoře na Petrových kamenech, kde vlek končí není taky zhola nic. Jen ty kameny, vítr a mráz. Fascinující podnik, který je mimo moje chápání. Vysvětlení je ale prostší, než byste čekali. Kdosi hodně při penězích tu vybudoval tuhle šílenost a dost počítal s tím, že si koupí i zbytek zdejší krásné krajiny a přebuduje ji na svůj byznys. Zatím mu to nevyšlo. Hurá!

Cesta zatím vede mírně z kopečka a posléze se rozdvojuje na modrou a žlutou. Bez ohledu na barvu, vyhrává cesta s větším množstvím kešek. Jako vždy. Záhy se ukazuje, že je zároveň tou podstatně náročnější cestou. Po trase potkáváme jednotlivé informační tabule, které nám a tedy hlavně Sebíkovi dělají cestu stravitelnější (přeci jen jít šest kilometrů zemí nikoho a šíleným terénem je pro šestileťáka pěkné sousto) a hlavně máme celkem dobrý přehled, kde jsme (signál tu vůbec není) a čeho si po cestě všímat. Pozorujeme tedy skály i kůrovce, tvar koryta řeky a cesta nám příjemně ubíhá, přičemž si ji zpestřujeme lovem kešek, lezením po skalách (po těch vede cesta), mytím odřeného kolene a slézáním dřevěných schodů, které jsou velké i pro dospěláka mého vzrůstu. Postupně se ale ráz krajiny mění a to nejen díky tomu, že začíná pršet a my máme ty nepromokavé bundy pečlivě zabalené v tašce kočáru, který je teď bůhví kde. Ale jak postupujeme stále níž, najednou mám pocit, že jsme se ocitli někde v povodí Amazonky. Zeleň nahoře, dole, vlevo i vpravo, barevně kvetoucí kde co, jen ti papoušci a opice tu chybí…. Po dvou hodinách se konečně chytám na signál a Lexa volá, kde že jsme. No, ještě celkem daleko. Tak nám s Tobíkem na zádech vyráží naproti. Což je celkem fajn, jelikož konec stezky je už vlastně klasická lesní cesta, takže pro Sebíka celkem nuda.

Auto na nás čeká na parkoviši v Karlově Studánce a krom nás tu jsou ještě asi 4 auta, přičemž parkoviště je pro takových dobrých 60 aut, možná i více. Ale přeci jen už se připozdívá a když se vracíme lázeňským městem z výborné a celkem drahé večeře (večeře je tou úplně nejdražší položkou naší jinak celkem low cost dovolené), už je úplná tma. Přeházíme v autě tašky a sedačky a už se kluci chumlají do spacáků. Lexa se dík své velikosti do auta fakt naležato nevejde, tak si vybaluje svoje ležení za autem a dělá nám v noci hlídacího psa. Na parkovišti jsme zbyli úplně sami a do usínání nám šumí vodopády Bílé Opavy…..

Ráno sluníčko budí Sebíka až ve čtvrt na deset. Včerejší cesta mu asi dala zabrat. Pár kroků od auta je placené WC, kde spácháme ranní hygienu, vyperu věci ze včera a už přijíždí paní z kiosku na parkovišti a přestože otevírá až v deset, ještě před devátou nám uvaří kávu. Než se mi podařilo převléct a umýt Tobíka, přináší Lexa ke kávě k snídani místní frgál. Za paní od stánku dorazí manžel s pesanem, tak má Tobík o zábavu postaráno. Sedíme, povídáme a popijeme místní kávičku. Do toho se vzbudí Sebík a taky se pouští do snídaně. Nemáme žádný komfort, jen spacáky v autě a jeden za autem, ale je tu báječně. A je to o lidech. Když se náš ospalec Sebík jde umýt a vyčůrat, nejenže paní po něm už nechce další pětikorunu, ale ještě dostavá malou figurku jako dáreček.

Pomalu ale jistě balíme a přesouváme se dál. Jedeme směr Kouty a čekáme, co nás cestou cvrnkne do nosu. Třeba farma s kozím a ovčím sýrem. Nakoupíme si dobroty na oběd a ten si dáme poté, co se vzbudí Tobík, ať o ten oběd zase nepřijde, jak je na téhle dovolené jeho zvykem. Takže obědváme na Červenohorském sedle s výhledem. Sluníčko pálí a my se kocháme pohledem na okolní hory. Následně přejíždíme do lyžařského střediska Kouty. Zmrzlina, svačina a za hříšné peníze lanovka na Medvědí horu. Po chvíli čekání a focení se s dřevěným medvědem a medvíďaty, se odsud přesouváme autobusem na Dlouhé stráně. Tobík je bezpečně v kočárku a Sebík mi snad do obří nádrže nespadne. Chvíli debatujeme, jestli se po šikmé hladké stěně dá někam vylézt, ale nakonec snad nebezpečí chápe a vypadá to, že ho nehodlá pokoušet. Je tu sice větrno, ale jinak krásný výhled. Počasí nám přeje. Obejdeme nádrž tak ze dvou třetin a vracíme se k nejvyššímu bodu po jejím obvodu, odkud pokračujeme dále. Nebo vlastně zpět. Pěšky na Medvědí horu. Cestou pozorujeme, jak se nám postupně vzdaluje rovný kopec Dlouhých Strání, stíny mraků plazících se po kopcích, větroně, větrníky….. je toho hodně a cesta pěkně ubíhá. Když se pak vnoříme z rozpáleného hřebenu hor do lesa, narazíme na info tabule s příběhem o rysici Reně. Bohužel jsme přišli z jiného směru, než je začátek příběhu, ale zas tak to nevadí. Připojili jsme se v místě, které vypráví o rysici a ovčákovi a v lese je houf vyřezaných oveček, který nadchne nejen děti, ale i nás. I taťka si sedne na největší ovečku.

Dojdeme zpět k horní stanici lanovky a se Sebíkem ještě vybíháme na rozhlednu a pak hurá zpět do údolí. Stíháme poslední lanovku a zvědavý Sebík si dole s obsluhou ještě vyzkouší, jak se taková lanovka zastavuje a rozjíždí….. A pak vyprahlou pouští jdeme zpět dolů do střediska k řece. V řece dáváme všichni koupel. Je táááák krásně studená. Vydrhnu děti a sama si ještě umyju hlavu. Přeci jen, ještě nevíme, kam budeme pokračovat dál. Ale spát budeme nejspíš v autě, takže s večerní hygienou to nevidím nijak růžově. Nakonec se ale necháváme ukecat Sebíkem a hádejte, kam míříme na noc. Zpět do kempu u hranic s Polskem. Sebík si totiž od nových kamarádů nevzal adresu a tak se mu snad podaří to napravit. A opravdu! Ráno u snídaně mu kluci píší svoje příjmení a adresu do Hlučína. Mise byla úspěšná…..

Navíc nám po okolí kempu zbyly nějaké ty restíky. Tak třeba zámek na Janově hoře v Javorníku. Při každém příjezdu i odjezdu z kempu jsme ho obdivovali. Vypadá parádně, i když jsme si ho nakonec stejně prohlédli jen zvenčí. Dětská prohlídka se nekoná, tak Lexa vezme kluky na zahrádku pod zámkem na něco k pití a já si zatím oběhnu zámek ze všech stran včetně části zámeckého parku.

Na recepci se ptáme na rozhlednu na Borůvkové hoře, ale nejbližší parkování je 4km od rozhledny. No, to je s Tobíškem na celodeňák. Takže místo toho jedeme dál, nejkratší cestou domů. Nejkratší cesta vede přes Polsko. Chceme si prohlédnout středisko v Czerné Goře. Díky uzavírce, jedeme klikatou lesní cestou, kde se jen stěží vyhnou dvě auta. Takhle asi hodinu….. Prostě Polsko. Exkurze k nezaplacení. Už sama silnice, nebo spíš cestička je div sám o sobě, ale místy je i osvětlená. Úžasným způsobem. V lese pod stromy jsou solární lampy! Asi je vybudovali v rámci nějakého fyzikálního pokusu. Jak jinak si vysvětlit, že krom solárního panelu, který má každá lampa a který je schovaný pod stromy (asi aby mu neublížílo přímé slunce), má každá lampa ještě nahoře malou vrtulku na větrnou energii. Zřejmě tu mají nadprůměrně větrné lesy.

Středisko v Czerné Goře je enormní. Nebo tak aspoň vypadá. Hodinu se prodíráte lesem, zemí nikoho a pak z čista jasna uvidíte tohle! Středisko o několika lanovkách, nepočítaně vlecích…. Fakt pěkné… Jen škoda, že to obě děti zaspaly. A nejen to. Oba kluci spí a ani neví, že se o vlásek minuli s dalším dobrodružstvím. Na hranicích při vjezdu do Polska máme benzín ještě asi na osmdesát kilometrů. Pohoda, zkusíme vzít benzín až v Polsku a kdyby byl drahý, dojedeme až do českého Lichkova. Benzín v Polsku není drahý, on není žádný! Když už se ručička ukazatele benzínu opřela o kraj stupnice a my jsme zatím v Polsku nepotkali jedinou benzínku, začíná to být trochu adrenalinové. Máme benzin na posledních 10km a do Čech je to ještě minimálně 30. Náš propočet někde selhal. K nám se s tímhle dojet opravdu nepodaří, navíc naše cesta vede po samých malých okreskách, přes vesničky, kde je benzínku opravdu těžko hledat. S nadějí odbočujeme na větší silnici směr Lichkov. A po pár kilometrech, světe div se, dokonce dvě benzinky za sebou. A benzín o hezkých pár korun levnější než u nás. Sláva! A tak už bez dalších adrenalinových zážitků projíždíme státní hranicí, kluci se v autě vzbudí, ale domů už jedeme bez zastavení. A Sebíka ani nevybaluju, jelikož zítra jedu s klukama za babičkou na Seč a Sebíka jí tam necháme na celý týden. Tobík bude na dopoledne u babičky v Ústí a já budu mít každodenní relax se skupinkou španělských začátečníků…

Taková pohodovější Mallorca s babičkou

7. září 2018 v 22:54
Letos po čtyřech letech se vracím k moři. Tak trochu domů. Na španělský ostrov Mallorca. I když už je to hezkých pár let, co jsem tu bydlela, je to moje srdcovka. Před čtyřmi lety jsem tu byla sama s tehdy dvouletým Sebíkem. Letos je ten skoro dvouletý mladší Tobík a Sebíkovi už bylo šest. Tak jsem se rozhodla, že je na čase vzít kluky na tenhle španělský ostrov znovu. Nějak se stalo, že se o našem výletě dozvěděla babička - ono to tedy nijak tajné nebylo, a projevila přání vydat se k moři s námi. Už tu se mnou jednou byla a celkem ji to tu nadchlo. Tak tedy poletíme přeci jen ve čtyřech. Já, dvě děti a babička. Zavání to klidnou značně neadrenalinovou dovolenou…..

Začalo to výběrem termínu, což už samo o sobě byl trochu oříšek. Mým přáním bylo letět v době ještě před španělskými prázdninami, které letos začínají 22. června. To, že je Sebíkovi šest let, znamená, že je předškolák. K tomu se váže pár nepodstatných detailů. Ve školce bylo potřeba zjistit, kdy je loučení s předškoláky, abychom se náhodou netrefili do tohoto termínu. Pak jsem Sebíka přihlásila na dramaťák do místní ZUŠ, takže začátkem června budou talentovky. A do třetice se koná ve škole, kam Sebík po prázdninách půjde, schůzka pro budoucí prvňáčky. 21. června. Aby toho nebylo málo, babička je do 6. června pryč. Z toho vyplývá, že odletět můžeme nejdříve 22. června. To mi to s těmi španělskými prázdninami tedy moc hezky vyšlo. Ještě že shánění letenek a bydlení už takový oříšek nebyl. I když levné bydlení pro 4 taky není všude. Nakonec budeme v bytečku skoro v centru Palmy. K nákupům blízko, na pláž místní MHD. Za ty prachy, no neberte to. Letenky klasicky z Vídně, celkem za hubičku, přestože Tobík platí plnou taxu. Ale společnosti, které nabízí dítě do dvou let zdarma mají běžné letenky tak drahé, že se nám vyplácí zaplatit i za to odrostlé mimino. No, a abychom omezili cestovní adrenalin na minimum, tentokrát nejedeme vlakem, ale povezeme se pohodlně naším Berlingem. Sebík už totiž jakožto šestiletý nemá vlak zdarma, takže když to rozpočítáme i s babičkou, vyjde to autem div ne levněji.

Letadlo nám odlétá v pět odpoledne. Paráda. Ráno se v klidu nasnídáme a i s babičkou, která k nám přijela už včera, vyrážíme na letiště do Vídně. Navigace ukazuje něco přes tři hodiny cesty, s nějakou drobnou časovou rezervou máme na cestu pět hodin.

Přestože léto sotva začalo, opravy silnic jsou po Čechách v plném proudu. Kolony se vlečou, semaforů po cestě jak naseto a časová rezerva se pomalu vytrácí….. V Lipůvce, ještě před Brnem, dáváme oběd na benzínce. Ohřívání párků jim tu dneska opravdu moc nejde, takže i zastávku tady můžeme řadit k jednomu ze záseků na cestě. Poslední opravovaný úsek řízený semafory je v Pasohlávkách pod Brnem. To už nám z těch dvou hodin rezervy na cestu zbývá deset minut. Nezbývá než doufat, že Rakouskem k Vídni proletíme fofrem bez zastávky a na letišti se nezamotáme, neztratíme a tak. Z Tobíka se stává protivka a tak máme dobrou čtvrthodinku kňourání, brečení a vztekání. Vyšlo to úplně přesně na tu nejdelší frontu k semaforům v Pasohlávkách. Na nervy k nezaplacení. Ale nakonec drobeček usíná a kolona se rozjíždí. Tak držte pěsti, ať nás už nic nezastaví.

Rakouská dálnice nezklamala, takže paráda až do zacpané Vídně. Zkouška nervů dnes podruhé. No, kdyžtak si uděláme hezký den ve Vídni a večer pojedeme zpátky. Jsou i horší věci, ne? Prokousali jsme se Vídní a rychlostí uhnaného slimáka se blížíme k letišti. "Sakra, sem jsem nechtěl." "Cože?" Prostě cedule parkoviště C, kam jsme chtěli, se jaksi dostala vlevo od nás a my jedeme na úplně jiné parkoviště. Nemám chuť ani sílu se naštvat, tak jen čekám, kam vlastně dojedeme. A ono to nakonec není tak zlé. Stojíme přímo před odletovým terminálem. Co na tom, že parkování tady je podstatně dražší než na parkovišti C. Ve srovnání s tím, že nám nejspíš letadlo neuletí, je to vlastně prkotina.

Rychle vykládáme věci z auta, naštěstí jich není tolik. Máme jen příruční zavazadla a nás tři jsem vmáčkla do jednoho malého příručního kufru, až jsem tomu sama nechtěla věřit. Lexa jde s námi až ke čtečce palubních lístků, zamává a vrací se k autu, ať neproparkuje kalhoty.

My se zatím procházíme po bezcelní zóně a čekáme, až nám naskočí číslo gate. Kluci pozorují letadla ze stejné restauračky, jako kdysi Sebík, když se mnou letěl poprvé. Pak už se vydáváme k letadlu. Ještě rychle sprintuju se Sebíkem na záchod a doufám, že tam nebude fronta. Načež zjišťujeme, že naše letadlo ještě ani nepřistálo. Nakonec máme hodinu zpoždění. To nepotěší. I tak máme příjezd na ubytko vypočítaný tak tak, abychom nemuseli připlácet 15E za pozdní příjezd. Když se daří…..

Nakonec jsme se ale přeci jen dočkali. Nevím, jestli máme větší radost z příletu letadla my s mamkou nebo ty děti. Přeci jen čekat hodinu na místě, kde nic není a nikdo Vám nedokáže říct, jak velké zpoždění bude, co je s letadlem a takové ty nepodstatné nezajímavé detaily, je fakt pecka.

Nástup do letadla je na pohodu a nejen kočár, ale i kufry nakonec putují do podpalubí, za což jsem ráda. I tak mám plné ruce dětí a tašky ke kočáru. Přestože letíme nízkonákladovkou, máme nějakým zázrakem zdarma tři sedačky hned vedle sebe. Paráda. Tobík se ani nebrání připoutání a ještě než dosáhneme výšky deseti tisíc s pohledem upřeným do mráčků usíná…..

Na Mallorce po příletu bereme letiště skoro sprintem. Sebík je nadšený z běhání po jezdících pásech, Tobík se nese, takže celkem rychlovka. Zavazadla i kočár už nám krouží na páse, Sebík hlásí, které kufry jsou naše…. Beru kočár s Tobíkem, Sebík vyfasoval náš kufřík a po letech se nadechuji té vůně tady venku. Boží!!!! Tak hurá na bus. Prohazuji s mamkou kočár za její kufr, aby mohla nastoupit prostředními dveřmi a my se Sebíkem jdeme platit. Hlásím dva dospělé a šestileté dítě (dítě nerezident platí za autobus už od pěti let). Řidič jen mávne rukou a vezme si 10E za dva dospělé. Prostě španělský styl. Vítejte!

Autobus staví v přístavu jen pár ulic pod domem, kde máme bydlet. Sebík statečně v devět večer táhne náš kufr do kopce po nerovných Mallorských chodnících. Na poprvé jsme dům úspěšně přešli, paní na nás musela volat. Ale nakonec jsme tu. Do malinkého výtahu se vecpu jen já s kočárkem a dole nechávám se sympatickou Anou mamku a Sebíka. Ti dva si s ní rozhodně pokecají :-)

Čeká na nás krásný malý byteček s malou koupelnou a s pračkou. A místní klasika, všechno je bílé. Postel, sedačka, žídle…. Co víc si se dvěma raubíři přát. Ana nám tu nechává mapu, což asi potřebovat nebudu a heslo na Wifi, což rozhodně potřebovat budu a s přáním hezkého pobytu se loučí. Původně jsem doufala, že přes Air BnB najdu něco, co budeme sdílet s místními, čímž jednak získám nové známé a jednak budu denně komunikovat španělsky, ale na to, že je tahle služba na Mallorce zakázaná, je to celkem fajn bydlení.

Vybalování necháváme na zítra a ženeme drobotinu do pelechu. Sebík s babičkou usínají okamžitě, Tobík až někdy po jedenácté. Klasika.

Babička s Tobíkem vstávají ráno v sedm. Ani u jednoho mě to příliš nepřekvapuje. Ovšem babičky hláška, jak se krásně dlouho dneska vyspala mě trochu děsí. Jakože je dovolená, sedm ráno a to je jako pozdní vstávání? No, to ne! Otáčím se na druhý bok a doufám, že mě ti dva ještě minimálně hodinu nebudou potřebovat. A to i následující dny. Brrrr. Sebík je na tom se spánkem naštěstí jako já, takže pohoda, vstáváme až v osm. Babička s Tobíkem se zatím nějak zabavili. Babičku jsem už předem informovala, že nemá ráno pádit nikam na nákup, protože před devátou je tu stejně všechno zavřené. Maňana tu znamená jak ráno, tak dopoledne, takže otvíračka v devět je cajk.

V klidu se nasnídáme ještě z českých zásob a pak vyrazíme na nákup. Mercadona. Naštěstí je blízko a mají tu moji oblíbenou voňavku. Krása. No, a pak tu teda nakoupíme něco k jídlu a tak.

Odpoledne vyrážíme autobusem na pláž do Cas Catalá. Přímo nad touhle pláží jsem bydlela. Je malinká a většinou tu jsou minimální vlny. Předpokládám totiž, že Tobíkova reakce na moře nebude na poprvé úplně v úrovni nadšení. Sebík se první den v jeho věku na vlny taky koukal dost nedůvěřivě, než se mu zalíbily a odmítal se od moře vzdálit. Nespletla jsem se. Tobík z moře nadšený nebyl ani trochu. Bohužel mu tenhle postoj vydržel až do konce dovolené….. Sebíka vlnící se voda taky nejdřív zaujala víc na pohled. Ale jen na chvíli, pak už ho člověk na souši skoro neviděl.

Babiččino brzké vstávání hned první den způsobilo moje dokonalé časové zmatení, takže v době, kdy mám pocit, že už bychom mohli jít z pláže domů, jsou teprve tři odpoledne. Což mimo jiné znamená, že jsme hned první den byli na sluníčku přes poledne. Patrně několik hodin. Spálené břicho léčím skoro do posledního dne. Budu muset ten čas s babičkou přeci jen trochu hlídat. Fakt je to celkem rozdíl, jestli vás někdo vzbudí v sedm a nebo se proberete po deváté…… Radši nechci vědět, v kolik že jsme to dneska obědvali. Tipuju tak dobu, kdy španělé usedají ke své ranní kávě při první přestávce v práci :-)

Cestou zpět mi nedalo si neprojít aspoň kousek místy, která mi byla nějaký čas domovem, než jsme se vydali místním MHD zpět domů. Zcela nešpanělsky jsme si dali večeři už někdy po šesté a vyrazili jsme zpět do ulic Palmy. Tentokrát jsme sešli dolů k přístavu, omrknout lodě a vysvětlit dětem, že to fakt nefunguje tak, že si vlezem na jakoukoliv loď a projedeme se. I když chvíli to vypadalo, že spíš než na lodi budeme Sebíka lovit pod některou z lodí, jak se tak se zájmem nakláněl ke všemu, co bylo na hladině přístavu.

Večerní babiččina teorie o tom, že když děti ráno v sedm vstávaly, půjdou taky v osm spát, nečekaně nevyšla a tak s okny dokořán usínáme s Tobíkem až kolem jedenácté.

Další den je ve znamení hřišť. Vyrážíme směr centrum, první hřiště je hned pod školou, kam jsem chodila na španělštinu. Když se místo u školy ocitáme u větrného mlýna s pizzerkou, začínám tušit drobný problém. Kdykoliv jsem se k tomuhle objektu dostala, vždycky to znamenalo, že jsem někde špatně a následovalo bloudění, než jsem se dostala, kam jsem chtěla. Ano, i tentokrát jsme nakonec dobloudili k hřišti, jen jsme vyšli o dvě ulice nad ním. No, prostě úplně jinde, než jsme chtěli. Naštěstí škola je poměrně dobře vidět, což mi pomohlo se zorientovat.

Na hřišti se kluci vyblbli, takže jsme mohli pokračovat dál do rušných ulic Palmy. Směr centrum. Ale protože razíme heslo, že i cesta je cíl, ještě jsme na Jaime III. prošli El corte inglés, což je několikapatrový obchodní dům se sámoškou ve druhém podzemním patře. Tam jsme si v bistru dali oběd ze španělských specialit a vyjeli o pár pater výše pro knížky. To už je taková moje skoro úchylka, že si pokaždé musím přivézt ze španělska knížku. I když tentokrát si vezou knížky děti a na mě nějak nedošlo. Tak třeba příště.

Následovala zkratka, o které jsem si nebyla úplně jistá, zda ji trefím. Vyšlo to a mohli jsme vyrazit pěší zónou přímo do srdce Palmy. Cestou babička kupuje Tobíškovi tričko s hafíkem a nápisem Mallorca. Sebík, že chce taky. Dokonce prý už má vybráno. A jelikož se do úzkého krámu s kočárem nedostanu, vybavila jsem ho patřičným počtem eur a čekala, co se stane. Zachvíli přiběhl s tričkem v tašce a šťastným úsměvem. Škoda, že jsem tu jeho komunikaci nemohla slyšet. Určitě bych měla o zážitek víc.

Ještě pod Plaza Mayor, což je centrální náměstí Palmy je obchůdek s výhradně místními výrobky. Mám v plánu si koupit ručně sbíranou sůl z Colónia de sant Jordí. Nejdřív zklamaně koukám na zavřené dveře, než mi dojde, že dneska je neděle a že jsem si výlet do centra mohla naplánovat přeci jen o trochu lépe. Ještě se nad náměstím stavíme v dalším parku. Původně jsem klukům slibovala vodotrysky ze země, ale dnes jsou bohužel vypnuté (a vypadá to, že to není jen dnes, ale už nějaký čas) a místo je vyprahlé jako poušť. Projdeme tedy rychle k hřišti ve stínu stromů. Uf, tady je příjemně. Sotva s babičkou dosedneme na lavičku vedle v kočárku spícího Tobíška, přiběhne Sebík, že potřebuje kakat. Néééééé. Jdeme tedy zpátky vyprahlou pouští kdysi svlažovanou vodotrysky a zamíříme do podzemního nádraží. Na záchodech chybí klimoška, tak doufám, že to Sebík tentokrát nemá na dlouho. Podzemní stanice vlaků i autobusové nádraží Sebíka nadchly, takže to tu musíme celé prozkoumat, následkem čehož úplně netrefíme správný výtah a zpět na povrch to máme s přestupem :-)

Když si Sebík ještě chvíli pohraje v parku, pouštíme se dál stinnými ulicemi až na konec města, kde je malá, zkraje plná rostlin, ale o kousek dál vlastně super pláž! Nechápu, že jsem tu nikdy nebyla. Odrazovalo mě, že je to pláž vpodstatě u silnice, ale ona je vlastně pod její úrovní, navíc oddělená chodníkem, stezkou a pásem palem. Takže tu silnici byť čtyřproudou člověk z pláže vůbec nevnímá. Fakt paráda.

Vycachtaní a slaní jdeme zpět na kraj města na autobus domů. Po večeři nechávám kluky babičce a kolem sedmé mě kousek od baráku vyzvedává Joan. Můj úplně první místní kamarád. Je to už dvanáct let, co si se mnou jen tak začal na pláži povídat tehdy ještě přes slovník. Dneska jsme vyrazili na drink do Palmanovy. Když mě Joan vyloží zpátky v Palmě, než půjdu domů, projdu si ještě setmělý přístav a jen tak nasávám tu středomořskou atmosféru. Ta mi prostě chybí….

Další ráno vysílám babičku s kluky na hřiště u kostela a jdu nakoupit. Když pak přijdu s plnou náručí potravin ke kostelu, nikde nikdo. Nezbývá než zavolat a zjistit, jestli babička ví, kde jsou. Naštěstí jsou jen o kousek dál na jiném hřišti, protože tohle u kostela nenašli. Tobíka se hned ujaly dvě španělské holčičky Alva a Lucía, Sebík si vystačí sám. No, nádhera. Ale za chvíli je čas vyrazit dál. Dneska máme v plánu pláž v Cala Mayor. Jsou tam super vlny! Stavíme se s nákupem doma a čekáme dlouhou půlhodinu na autobus, co jezdí každých deset minut….. No, neva, však nikam nespěcháme, ve španělsku obecně se moc nespěchá. Nepřijel autobus během deseti minut? Nevadí, třeba to stihne za příštích deset. Anebo taky ne. Jednou stejně přijet musí…. Ale nemusí vzít kočárek, když je natřískaný. Hlavně nesmíme nastoupit my se Sebíkem, aniž by nastoupila babička s kočárem.

Míříme do Porto PI na oběd a trochu projít obchody a pak pěšky rozpálenou ulicí podél nájezdu na dálnici až na pláž. Po cestování ve stinné Palmě je to teda pecka! Moře jen zasyčí, jak jsme uvaření. Ale ten výhled cestou….. na pláž, na skalnatý Illetes, na výběžek Palmanovy…… tohle se neomrzí. Jelikož jsme přiletěli v den, kdy začínají ve španělsku prázdniny, jsou pláže poměrně plné až na jednu, kterou jsme si ale nezáměrně nechali na konec. Tak na konci má být to nejlepší, ne? Dneska jsme ale v Cala Mayor a cpeme se slaďoučkými šťavnatými meruňkami. Takové v kamionu fakt neuzrají…. Z křišťálově čistého moře se nechce ani mně ani Sebíkovi. Navíc jsme předevčírem našli na pláži malý balonek a při házení s ním v moři ten čas tak krásně utíká….. Ještě že Tobík po obědě vydrží plus mínus dvě hodiny spát. To se prostě musí využít!

Večer má děti babička a já vyrážím na večeři s Maríou a poprvé mám chobotnici, která nejenže má vůbec nějakou chuť, což se mi u téhle potvory nikdy nepoštěstilo, ale dokonce je fakt dobrá! Vydržely bychom povídat asi dlouho, ale María musí do čtvrtka dokončit knížku o reiki, takže se ještě projdeme po přístavu a pak se s ní rozloučím. Cestu zpět vezmu znovu přístavem, tentokrát po keškách. Hned první má luxusní provedení, ale nemá tužku. A já taky ne. Naštěstí je paseo plné barů a restaurací, tak si přes silnici skočím jednu půjčit a rychle vracím kešku zpět. U druhé krabičky už tolik štěstí nemám a tak dnešek končím jen s jedním úlovkem.

Před námi je další horký den a my máme v plánu vyrazit navštívit místní dominantu - Castel de Bellver. Nahoře na kopci nad městem. Tak tím jsme babičku úplně nenadchli, takže ač neumí španělsky o moc víc než dobrý den, či děkuji, rozhodne se, že se pustí sama do nákupního centra. Což nezní tak špatně. Ale ona tam musí dojít z místa, které vůbec nezná. Vybavím babičku mapou a od zastávky autobusu nasměruji daným směrem a uvidíme.

My se zatím pouštíme do kopce. Pro začátek schody. Dlouhé schody. S kočárem. Nepodařilo se mi bohužel v mapě najít cestu bez schodů. Tu jsme našli až na závěr. To už tak bývá. Kluci jdou naštěstí spolu pěšky, tak do schodů dostávám jen samotný kočár. Malebnými uličkami stoupáme poměrně dost do kopce. Kolem rozestavěného domu cestou se kluků ujímá jeden z pracantů a bezpečně je provádí kolem auta, abych já si v klidu mohla provézt prázdný kočár. Neuvěřitelně milé. A tady naprosto běžné. Takové lidi chci u nás taky!

Prošli jsme bránou na konci ulice i s kočárem a jsme na kraji lesa pod hradem. Na dětském hřišti. Krom dělníků jsme cestou nepotkali živou duši a tady uprostřed ničeho je dětské hřiště. Parádní a skoro bez dětí. Ale za chvíli je čas jít dál, jestli se máme ještě dneska stihnout potkat s babičkou. Z hřiště dál vede asfaltka neznámo kam (nejspíš na hrad, ale taky nejspíš oklikou) a jedna pěší cesta plná kořenů, balvanů a taky kešek. Takže máme jasno. Tobík v kočáře brzy usíná a já drobnými přískoky dostávám kočár vpřed do ne úplně malého kopce.

Kešky jsme cestou našli tři a posledních pět set metrů jsme šli skoro po asfaltu. No, úplně né, tu zkratku na závěr jsme nemohli minout, jelikož tu byla taky keška. Uf, jsme u hradu. Výhled na přístav, město a oooobrovský kus moře je prostě famózní. Jen Tobík ho zase zaspal. Tak fotím aspoň Sebíka, který je z výhledu nadšený stejně jako já.

Nakonec se dosápeme až k hradní bráně a tady bych si ráda, stejně jako před lety, koupila vstupenku. Pán v bráně se na mě nechápavě dívá. Vstupenky se přeci kupují dole na parkovišti! Po mém vysvětlení, že jsme přišli pěšky a ne úplně cestou pro kočárek, se nedívá o moc chápavěji. Takovou střelenou matku tu asi nevidí každý den. No nic, Sebíkovi oznámím, že tady se lístky nekupují a že zpátky dolů a nahoru znova nejdu. Pak to ještě přeložím pánovi v bráně a chystám se rozloučit. Načež se pán rozhlédne kolem sebe a povídá. "Tak běžte" a pokyne rukou do hradu. Trochu nevěřícně děkuji a překládám pro změnu Sebíkovi. Dnešek se mi asi jen zdá! Prohlédneme si hrad zvenčí a nahlédneme dovnitř. Vzhledem k tomu, že Tobík v kočáře stále spí a mě se ho nechce nikde nechávat samotného, do podloubí v druhém patře se nedostaneme. Sebík mě ale nakonec ukecá a když slíbí, že vyběhne jen o patro výš, zamává mi a zas půjde dolů a rozhodně nepoleze na střechu, odkud je sice krásný výhled, ale já bych umřela strachy o něj, nechávám ho si hrad na chvíli prohlédnout samostatně. Vyběhne schody, vzorně mi několikrát zamává a pak čekám, kdy seběhne dolů. A ono nic. Sebík nejde a v druhém patře kdosi brečí. Začíná mi to dávat smysl, ale ještě je tu kočár s tím spícím Tobíkem…. Vběhnu do ohraničeného prostroru na středu hradu, kam se nesmí, ale střejně se mi nedaří Sebíka zahlédnout ani se ho dovolat. Nakonec mi ho dolů přivádí ochranka hradu, která se ho ujala. To je zase představení! Schody prý zvrchu vypadaly úplně jinak a nešly najít…… Ještě, že mi Sebíka našla aspoň ochranka.

Ještě se vyfotíme na hradbách, znovu poděkujeme pánovi u vchodu a mastíme to po kořenech a kamenech zpátky do města, neb babička už nás čeká. Přeci jen až do Porto PI to máme hezkých pár kilometrů v poledním žáru. Ale jakmile opustíme les i horní křivolaké uličky, všude jsou výhledy na moře, tak cesta celkem rychle ubíhá. Po pozdním obědě v nákupáku volíme stejnou vyprahlou trasu na pláž. Pak už jen nekonečné cachtání v moři a pohodlná cesta autobusem do pelechu.

Čeká nás poslední koupací den s procházkou známými uličkami Palmy. Přes monument na památku lodi s civilisty, potopené na konci 2. světové války, přes hřiště, místní speciality v el Corte Inglés se dostáváme do, podle mě, nejkrásnější části Palmy - Plaza de la Reina (a odtud až ke katedrále, to ale až zítra). Právě z Plaza de la Reina vyrážíme na obří pláž za městem. Je tu spousta hotelů, kam jezdí trávit dovolenou hlavně obyvatelé německa. Těm ale na rozdíl od španělů ještě nezačaly prázdniny, takže pláž je poloprázdná. Čistá a plná mušliček. A nechce se nám z ní vůbec ale vůbec pryč.

Další ráno nás čeká balení všech zavazadel a do deseti hodin máme vyklidit byt. Naštěstí ale máme domluvené, že si kufry můžeme nechat do odpoledne dole v domě v kanceláři, ať je nemusíme celý den tahat s sebou, jelikož letadlo nám letí až v devět večer.

Zabalíme, zabouchneme klíček v bytě (jak bylo domluveno) a dole zjistíme, že kancelář je zamčená a nikde nikdo. Volám Anu, že se do kanceláře nedostaneme. Okamžitě zjišťuje, co se stalo a nakonec nám nabídne nechat si kufry zpět v bytě, s tím, že se pro ně musíme do dvou odpoledne vrátit, protože jí přijedou další klienti. Má to ale malý háček. My už totiž klíče od bytu nemáme. Naštěstí ale záhy přichází paní na úklid a byt nám otevře. Máme tedy před sebou několik hodin na prohlídku Palmy!

Jak už jsem psala, nemohli jsme vynechat katedrálu a její okolí. Pěkně spodem podél přístavu, ulicí plnou palem a se Sebíkovým bolavým bříškem se ubíráme ke katedrále. Párkrát odpočíváme, než se bříško umoudří, ale nakonec dojdeme úspěšně pod katedrálu do Parc de la Mar. Všude jsou živé sochy, krámky se suvenýry a jen pár metrů od moře betonové jezero, zapadající do koncepce katedrály. Najdeme tu vodotrysk, ale i podivné kůly, jejichž podivnost zmizí ve dny, kdy se tu hraje divadlo. To se totiž na kůlech hned nad vodou nachází jeviště úžasné divadelní scény s katedrálou v pozadí. A fakt to stojí za to! I když letos už to asi nestihneme. Procházíme se stinným parkem pod katedrálou a dojdeme jím až na Plaza de la Reina s úžasnou scenérií platanů. To jsou naprosto úchvatné stromy, jejichž koruny tady v Palmě na spoustě míst tvoří přírodní stinnou klenbu nad starobylými ulicemi.

Odpoledne se chýlí ke druhé hodině a my musíme pro kufry. S plnou zátěží pak míříme ještě jednou k monumentu z 2. světové války a k hřišti nad ním. A jak čas plyne, vydáváme se autobusem na letiště. Času dost, dáváme v klidu večeři na kryté střeše letiště a s kluky pak ještě zatáhneme babičku do šestého patra na výhledy na letiště i autobusy. Babička je z obrovského prostoru, který přejdeme tam a pak zase dlouze zpátky, viditelně nenadšená. Navíc s sebou zatím pořád taháme kufry, jelikož máme jen příručáky. Ale stejně se provezou. Kolem sedmé se vydáváme k odbavení. Doufáme, že nám pustí do letadla sobrasadu - směs sušených mas ve střevě. Ta je totiž pouze místní hlavně stráášně dobrá. Nakonec to ale dopadne tak, že paní od rentgenu jde lákat Tobíška, aby sám prošel rámem a tak není nikdo, kdo by koukal na obrazovku, co v těch kufrech vlastně máme.

Letiště na Mallorce není ani velké ani malé, ale rozhodně jedno z nejpříjemnějších v Evropě. Krámky v duty free zóně vystřídají parádně označené Gate a mezi nimi najdete jak další krámky a občerstvení, tak ale i parádní velká dětská hřiště! K nezaplacení. Naše letadlo ale tentokrát letí včas a cestu zpět nakonec prospí oba kluci. Což znamená, že ve Vídni budu mít na cestu ke kočáru kufr, batoh tašku a dva ospalce. No, neberte to! Ale Sebík už je natolik zkušený cestovatel, že se po probuzení v letadle bez kňourání chytí svého zavazadla a natěšen na setkání s taťkou vesele ťape k pásům se zavazadly. Projdeme půlkou prostoru s pásy, abychom následně zjistili, že kočáry, lyže, kola a podobná zavazadla mají svůj speciální pás hned na začátku. Kluky už tam ale nepotáhnu a nechávám je s babičkou u pásu, kde jezdí kufry našich spolucestujících (my máme jen příruční a ty tentokrát cestovaly s námi na palubě). Odcházím a babička oznamuje Sebíkovi, že si jdou s Tobíkem sednout o dva metry vedle. Sebík, jak je jeho zvykem, neposlouchá a najednou se ocitá sám s kufříkem uprostřed plného letiště. My prostě musíme mít vždycky nějakou tečku na závěr. Sebík naštěstí nikam neutekl a babičku nehledal, načež si babička našla plačícího Sebíka. Happy end je tu, shledali jsme se s taťkou a mně se podařilo usínat až kousek před Třebovou a cestou tak komunikovat s řidičem, aby nám neusnul a šťastně nás dovezl až domů.
 


Jak jsme si vybrali cestu a počasí na jedničku

4. července 2018 v 23:42
Náš další příběh je nečekaně zase víkendový Říčkovský. Sobota byla skoro až moc klidná na naše poměry. Protože už začala letní sezona a jezdí lanovka, sjeli jsme si dolů do střediska na oběd a odpoledne pak kluci pomáhali stavět antény. Ne, že by zrovna lezli po stožáru, ale držet kotevní lana pod vedením Jirky jim šlo.

Po skončení dnešního provozu lanovky, jsme se pomalu přestěhovali do boudy budky na konečné Pomy. Tentokrát jsme měli všichni tři dohromady jednu tašku včetně plínek, takže jsme se do prostoru 1,6x2m vešli úplně na pohodu i se stolem a židlí, co tu mají vlekaři.

Jak bylo v sobotu krásně letní počasí, tak neděle přinesla úplný duben. Chvíli déšť, chvíli slunce, tak nějak ideální počasí na výlet. Počkali jsme si pěkně po obědě na příznivou chvilku bez deště, zabalili pláštěnky, uložili listingy kešek a šlo se.

Jaké máme štěstí na počasí se ukázalo záhy, když se po první půlhodině cesty spustil déšť. Nic hrozného, ale vytrvalost mu rozhodně nešlo upřít. Sebíkův nápad, že na kešky půjdeme tou horší cestou a tu lepší si necháme na cestu zpět, mi přišel jako geniální. Zatím. Asfaltovou odbočku do Černého dolu jsme tedy minuli a pustili jsme se dál po žluté značce. Cesta odteď přestala být asfaltová, ale i tak se jelo parádně. Minuli jsme několik dalších odboček, až jsme se dostali k té, která dle mapy měla být tou nejkratší cestou do dolu. Na měkké lesní cestě jsem si zaaretovala kolečko, aby se mi dobře jelo, jelikož cesta už byla vlivem dnešních dešťů hooodně mokrá. To ale pořád ještě byl takový čajíček. Když už jsme ušli značnou část cesty mokrou lesní hrabankou, najednou je přes cestu strom jako hrom! No, co, takových už jsme potkali, ona bude vyšlapaná cesta okolo…… Takže ne, všude okolo je jen hustý lesní porost a položený kmen mi sahá do výše pasu. Strom rozhodně nebyl žádný drobek. Sebík překonává kládu vlastním úsilím - že bychom v tomhle počasí došli čistí, jsem stejně nečekala….. S Tobíškem je to slabší. Spí totiž v kočárku, takže mi situaci s průjezdem okolo kmene moc neulehčuje. Ještě pořád je tu ta varianta, že bychom se mohli vrátit a vyrazit za poklady někdy v lepším počasí. Neříkám, že mě to nenapadlo, ale když ono prostě nejde nezkusit projet okolo…… Žádná sláva, za dnešek mám posilovnu splněnou, ale jsem i s kočárem znovu na cestě na druhé straně klády. Jelikož jdeme do dolu, cesta stále pomalu klesá. Což tedy mimo jiné naznačuje, že cesta zpět bude stále pomalu stoupat. Pravděpodobně taky za deště.

Ale k tomu určitě ještě dojdeme. V lese zvaném Pomazánka, potkáváme partu lesáků. Nevíte, proč na nás koukají tak divně? Jako nic přeskáčeme s kočárem kulatinu, co si pánové naskládali na cestu a šineme se pomalu dál z kopce. Za levou odbočkou bychom měli časem narazit na potok a před ním se cesta stočí dolů podél něho. No, něco na ten způsob jsme zhruba potkali, nicméně poměrně široká lesní cesta vede dál rovně přes potok a za ním se rozdvojuje. Zkoumám mapu, ale ani jedna z dostupných map o cestě přes potok neví. Mapu mám naštěstí offline, jelikož už jsme skoro hodinu bez jakéhokoliv signálu a nevypadá to na jakékoliv zlepšení. Cestu za potokem už ale mapa zná, přestože nevede do Černého dolu, ale do Zdobnice. Vracíme se tedy zpátky před potok. Co je ale zajímavé, je cesta podél potoka vzhůru. Ta nám totiž na zpáteční cestě může pomoct se vyhnout cestě s kládou a dostat se dříve na žlutou turistickou trasu, ze které jsme odbočili do téhle pustiny. A to se za daného počasí a se Sebíkovými totálně promočenými botami fakt hodí! (cestu zpět z Černého dolu po pohodlné asfaltce zavrhuju s přihlédnutím k tomu, kolik času už nám cesta zabrala a kolik kilometrů by to po té "lepší" cestě bylo. Tak třeba příště.)

Před potokem je jakýsi kamenitý sráz - ano, to je ta správná cesta do dolu. Nechápu, jaktože Tobík nejenže ještě nevytřásl duši, ale dokonce spí! Dtncáme si to po kamenech a výmolech cestou dolů a relativně záhy jsme dole v dole. Je tu jakási chata a před chatou brod plný vody. Jako kočár v pohodě, ale mě se z teplých bot do studené vody nechce a holinky jsem si s sebou vzít zapomněla. Posílám tedy doprostřed vody samotný kočár a přebíháme se Sebíkem po úzké lávce poblíž brodu. Kočár se pak snažím vytáhnout na druhou stranu. Při mé tělesné velikosti to není až taková sranda, ale těsně se mi dovody spadnout nepovede. Cesta na kešku je volná! Startuji keškovadlo, signálu GPS tu na rozdíl od toho telefonního je dost. Konečně se taky budí Tobíšek, takže přes příkop za keškou skáčeme už za volání "Mamíííí, mamííííí….!" Skrýš je parádní a kousek od kešky objevujeme i zanedbanou sochu madony. No, pěkně jsem se jí v tom pološeru lekla! Ale honem se vracíme za Tobíškem.

U rozcestníku ještě kontroluju vzdálenosti a cesta po asfaltce je co do vzdálenosti a času opravdu nereálná. Škoda. Toho kamenitého krpálu i brodu přes potok bych se tentokrát klidně vzdala. Ale tedy vzhůru, no, vzhůru do nekonečného kopce!

Dost pomohlo, že se vzbudil Tobík. Je vysazen z vyhřátého kočárku a pěkně ťape s bráškou do strmého kopce. To je paráda s prázdným kočárem! Nahoře se vydáváme širokou cestou přes potok a dál do kopce z druhé strany potoka, abychom se vyhnuli cestě s kládou. Tobík vesele ťape po svých, ale taky svým tempem. Schováváme se se Sebíkem v křoví, abychom ho popohnali, ale moc to nefunguje. Jde si chvíli nahoru, chvíli zase zpět a už to vypadá, že se ho nedočkáme. Ale časem dojde přeci jen až k nám. Zahýbáme do zatáčky a z překvapení za zatáčkou málem padám na zadek. Přes cestu je …… no, zase kláda. To si ze mě snad někdo dělá legraci. Ať vyrazíme z Říček jakoukoliv cestou, je přes ni kláda. Strom tentokrát co do objemu kmene je v porovnání s předchozím celkem hubeňour, ale do délky kámoše značně trumfuje. Navíc je to smrk se slušně hustými větvemi. Takže otázkou není, kudy kmen obejít, pokud si cestu nechci prodloužit o pár kilometrů, ani jak strom s kočárem přelézt, ale spíš kde ho vůbec přelézt, abych se s kočárem vešla mezi větve. Nezbývá mi, než opět sejít mimo cestu do lesního porostu, kde jsou větve přeci jen o něco řidší a tam kočár přes kládu přenést. Když se mi podaří překážku překonat, deru se lesem zpět k cestě. Kluci vzorně spolu čekají před kládou na cestě a společně pak hledáme škvíru mezi větvemi, kterou prolezou za mnou. Tobíšek při své výšce projde jakoby se nechumelilo a Sebík to musí vzít málem po čtyřech. Ale jsou u mě a dokonce si ani jeden z nich nevypíchl oko a nic neodřel.

Déšť už přestal před dlouhou chvílí, vlastně už na kamenité cestě z dolu. Tady v lese je příjemně, ale mimo už musí být slušné teplíčko. Zahýbáme do další zatáčky a já jen doufám, že tam už bude žlutá turistická trasa a žádné další překvapení. Uf, jsme tu! Výhled do sluncem ozářeného dolu je famózní! Teď už se nám jde parádně. Sluníčko svítí a cesta na pohodu. Po pár kilometrech se dokonce chytám na první telefonní signál. Po dlouhých třech hodinách. A za chvíli se ozývá taťka, že už mají věci ze stožáru dole a kde že jsme my. No, máme to ještě pěkný kousek, klidně i dvě hodiny, takže zpátky na kopec už to rozhodně nestihnem. Domlouváme se tedy, že nám taťka zabalí věci do auta a nabere nás cestou. Nejspíš na Pěticestí. To už jsme zpátky na asfaltce a čeká nás pořádný kopec nahoru. Tobík si vyškemrá opětovné vystoupení z kočárku a zase nás pěkně brzdí. Schováváme se se Sebíkem tentokrát na posedu a docela se bavíme. Tobíkovi je totiž úplně fuk, že s ním nejsme a vesele si hraje uprostřed silnice. Občas popojde dopředu, občas dozadu a zase sedne na bobek a hraje si. Já jen úzkostlivě hlídám vršek silnice, kdyby se tu chtěl řítit nějaký cyklista, jelikož z tohohle kopce bude mít úžasnou rychlost, ale naštěstí se žádný podešťový jezdec neobjeví a Tobík přeci jen dojde až k nám.

Míjíme cestu, po které jsme přišli a pokračujeme dál na Pěticestí. Ovšem po pár metrech nás předjíždí obě naše Octavie a za nimi jede taťka naším autem. Kluky do auta radši svlíkám z kalhot, ať všechno to nasbírané bláto neotřou do sedaček a vyrážíme domů.

Ještě malá technická. To auto, ve kterém jedeme, je toho času v rozbitém stavu a ujede max. 40 km a pak se začne dusit a nejde ani znovu nastartovat. Cestou do Říček nás nechalo v jednom takovém hezkém průsmyku a cestu zpět jsme domů docukali z Libchav. To aby těch zážitků nebylo málo.

Květnové Říčky

5. června 2018 v 15:18
Je to přesně dva týdny, co jsme ukončili v lyžařské škole zimní sezónu a už jsme tu zase. Sníh už tedy definitivně slezl, ale tady je fajn vždycky a navíc, když je tak krásně.

Abychom nemuseli v sobotu brzy ráno vstávat, dorazili jsme sem s předstihem už v pátek. Večer. Zabrali jsme si na spaní radioamatérskou boudičku, když závodníci dorazí až zítra. Jelikož tu nejsou okna, vzbudili nás ráno až radioamatéři svým příjezdem. No, nebýt jich, možná jsme spali až do oběda včetně nejmladšího Tobíška. Dali jsme si tedy pozdní snídani a dopoledne jen tak proflákali na kopci, pomáhali jsme se stavěním antén, opalovali se na věži na černé sjezdovce a tak..... Odpoledne, když se to tak vezme, nebylo o moc lepší. Obloha se zatáhla a déšť nás uvěznil mezi závodícími radioamatéry. Kluci si půjčili sluchátka a chvílemi poslouchali, co jsou ty závody vlastně zač. Když je to přestalo bavit, začali jsme postupně přesouvat věci na spaní. Dneska spíme na konečné Pomy. Dřevotřísková místnost, kam se na spaní vejdeme tak tak a jen se zavřenými dveřmi. Takže pokud kdokoli z nás bude potřebovat v noci na záchod, budeme muset částečně srolovat jednu karimatku, aby se dalo jít ven. Takže můžete hádat, jak to dopadlo. No jasně, Sebík se naštěstí protáhl uzoučkou štěrbinou a čůral rovnou ze dveří do trávy. Ona ta noc byla vůbec zajímavá. Po dešti se ochladilo tak, že jsme museli přitápět. Na několikrát a celou noc, protože to topení jsme měli přímo vedle spacáků, prakticky hned nad podlahou a materiál, ze kterého spacáky jsou, by se nemusel nechat dlouho přemlouvat, aby začal hořet. A tak nějak vůbec jsem k tomu topení nepojala takovou důvěru, abych ho nechala bez dozoru běžet celou noc.

Ani ráno se počasí neumoudřilo a tak jsme se vstáváním nespěchali a k radioamatérům do boudičky jsme dorazili až po desáté. To už aspoň přestalo pršet. Tak jsme po obědě vyrazili ulovit jednu vzdálenější kešku. Už hezkých pár let se věnuji geocachingu a kluci samozřejmě hledají krabičky se mnou. Podle mapy vzdálenost ke keši nějaké tři kilometry. Tedy i s cestou zpět šest kiláčků, navíc po hřebeni, prostě pohoda.

Tobíšek v kočárku hezky spinká, tak máme cestou se Sebíškem čas jen pro sebe. Na Pěticestí, po prvním kilometru, kupujeme tatranky v kiosku horské služby, chvíli pokecáme a než se vydáme dál, ještě radši zjišťuji, jak cesta vypadá v terénu za kaplí, kde to ještě neznám. Prý pohoda, trochu z kopce, trochu do kopce.

Od Pěticestí ke Kunštátské kapli vedou dvě cesty - bunkrovka (po silnici) a taková pololesní cesta. Ale po silnici my s kočárem fakt nepůjdeme, nebojte :-) Navíc jsem Sebíkovi slíbila výhled na bunkr, ze kterého jsme kdysi v zimě skákali na lyžích a prknech. Jo jo, tady v Říčkách se občas děly neuvěřitelné věci! Leč kleč všude kolem za těch pár let poporostla a výhled už není, jako býval a musím Sebíka pořádně zvednout ze země, aby vůbec něco viděl. Nadšeně ale hlásí, že vidí bunkr! Jak málo někdy stačí ke štěstí.

Cestou si ještě přečteme na ceduli o náhorních rašeliništích, čímž se spustí proud otázek ohledně rašeliniště, rašeliny a vlastně pak ohledně všeho, co Sebík vidí okolo. Ještě, že Tobík zatím nemluví a neptá se. Určitě by vymyslel další doplňující otázky a co já pak s tím, že... Tobík už totiž nespí. Tohle dítě přesně ví, kdy se vzbudit. Když se chystá něco k jídlu. Takže určitě správně tušíte, že se vzbudil už na Pěticestí, zrovna když jsme kupovali Tatranky.....

Došli jsme až ke kapli a prohlížíme si vnitřek i venek a zodpovídám dalších 259 otázek. Uf. Než to dítě vyroste, bude ze mě encyklopedie.

Po krátké zastávce tedy míříme dál a já pouštím keškovadlo, abychom věděli, kudy kam a hlavně, jak je to daleko. Napadá mě, že terén nás ještě může překvapit. Když totiž řekne horská služba trochu dolu a trochu nahoru, vůbec se nevylučuje, že to může být taky sakra kopec. Oni to "trochu" mají přeci jen krapet jinde. I když my už možná taky. Takže výškově to vlastně až tak hrozné nebylo.... Od kaple se jde docela dobře. Překvapené pohledy protijdoucí skupinky moc neřeším, my už jsme s kočárem zdolali kde co. Postupně ale začínám chápat jejich pohled. Cesta se mění v husté bahno, místy jen po kotníky a to ještě díky tomu, že skoro nic nevážím. Je vidět, že tudy už dlouho nikdo nešel. Chodí se okolo po cestičkách, které i Sebík prolézá po čtyřech. Aretuji přední kolečko kočáru a projíždíme myší díry v kleči. Tobík jen vyjeveně kouká a ani neprotestuje proti jehličí, které se mu ze všech stran hrne do kočáru. Kde se už fakt nevejdeme, nezbývá, než s rozběhem přeletět bahenní lázně a doufat, že se mi tam kočár nikde nezasekne, nechávat bych ho tu fakt nechtěla, ještě ho nejspíš budeme potřebovat.

Ale všechno jednou končí a tak i my jsme konečně vybředli z bahna a jehličnatých tunelů a před námi je část "trochu z kopce". Naštěstí je cesta plná kamení a kořenů, takže se ani moc nemusím bát, že mi kočár někam ujede. Maximálně se převrátí, ale to se snažím jistit zase já a navíc je Tobík dobře připoutaný. Bezpečnost především, ne? Kodrcáme se hezky z kopce a já si říkám, že ta cesta zpět po silnici nebude úplně špatný nápad. Zvlášť poté, co i s kočárem přelézáme takový větší kmen přes cestu. Cesta okolo žádná není, jelikož kládu s půl metrem v průměru přelezete pěšky jako nic. Sebík se mi sice pokouší s kočárem pomoct, ale tolik síly vážně ještě nemá. Nic na plat, otáčím kočár o devadesát stupňů a kolečko po kolečku ho dostávám přes kládu sama. Ještě, že máme kočár, co skoro nic neváží. Ale zase jsme už skoro dole a čeká nás jen cesta nahoru na Tetřevec. Zhruba stejného charakteru, jako cesta dolů.

Telefon chvílemi ztrácí signál, chvílemi se chytá na polskou sít, každopádně mapu nenačítá.... Až nahoře na kopci. Předbíhá nás parta mladíků s batohy na těžko a já se snažím z mapy vyluštit, kudy ke keši. Pouštíme se trávou, cestou necestou a já doufám, že se za rohem terén nezhorší. I když to taková hrůza není, posledních padesát metrů jdeme ke keši bez kočáru a zatím i bez Tobíka. Dostal jako úplatek müsli tyčku, tak můžeme jít hledat. Bunkr jsme nalezli se Sebíkem snadno, dokonce i rouru s keškou. Nejdřív sbírám odvahu tam strčit ruku, ale vzápětí zjišťuju, že moje ruka je rozhodně krátká..... V tomhle mi kluci fakt nepomůžou. Vracíme se ke kočáru, beru Tobíka i telefon a zkouším to aspoň nafotit. Pošlu to majiteli keše, jestli mi třeba nález neuzná. Víc toho teď tady asi nevymyslím.

Vracíme se zpátky na původní cestu a doufáme, že se nám podaří načíst mapa, abychom část cesty s kládou mohli obejít přes silnici. Musíme odbočit vlevo, ale vůbec netuším, kterou cestou, jelikož jich doleva odbočovalo několik a tuším, že většina z nich nás dovede do rozsáhlých rašelinišť, což se mi nechce riskovat. Bahna už jsme si, myslím, dneska užili dost. O rašelinnou, byť určitě léčivou koupel, fakt nestojím. Mapa se načítá, až když slezeme z kopce trochu níž. Jelikož v terénu potřebuju na kočár obě ruce, navigátora dělá Sebík. Vysvětluju, co co v mapě znamená a kterou cestu musí hlídat. Cestou nás míjí parta s batohy, kterou už jsme dneska jednou potkali. Těžko říct, jestli se ztratili, nebo jsou prostě i s tou zátěží takhle rychlí.

Dostáváme se ke správné a celkem velké odbočce vlevo. Potkáváme koloběžkáře, tak se ještě pro sichr ptám, jak cesta k silnici vypadá, ale je krásná, travnatá a šířkou tak minimálně pro tank. Koloběžky pak k mému úžasu odbočují na cestu s kládou, které my se vyhýbáme.... No, hodně štěstí. Ale koloběžka přeci jen nemá šíři kočáru, tak by to mohli projet v pohodě.

Na silnici jsme už tak po sto metrech, to byla tedy rychlovka. Jmenuje se bunkrovka a ne náhodou. Po levé straně vidíme co chvíli bunkr a napravo jich je v lese schovaných taky pár. Sebík kouká do mapy a co chvíli hlásí cestu vpravo či vlevo a ptá se, kam vede. Tak se dostáváme i na cestu zpátky ke kapli, ať to nejdeme po silnici celé..... Procházíme kolem rašelinišť na Pěticestí, kde už je zavřeno a i cesta dál na Zakletý je na pohodu.

Cestou z Pěticestí nám volá taťka, že už mají sbaleno a kde že jsme se ztratili. Neztratili, jsme za rohem... Než dojdeme k autu, už je i naloženo a tak se jen nasoukáme do auta, rozloučíme se se zbytkem radioamatérské posádky a než dojedeme zpátky do Ústí, oba kluci spí jako mimina :-)

Pětiletý instruktor

5. ledna 2018 v 23:14
Na lyže jsme Sebíka poprvé postavili, když mu bylo rok a půl. To byly ale jen ty plastové, co se přidělávají k botám. Zkoušel na nich ťapat a byla to celkem legrace, jak se ještě s o pár měsíců starší kamarádkou pokoušeli na tom pohybovat. Jen nevím, jestli jsme z toho měli větší zážitek my rodiče, nebo to nebohé dítě.

O rok později už Sebík dostal lyže klasické, malé rovné, asi po čtyřech dětech a kdesi na bazaru se mi podařilo sehnat i odpovídající velikost minilyžáčků. Aby v tom maléru nebyl sám, poprvé se ten rok na normálních lyžích učila lyžovat tatáž kamarádka, se kterou se loni snažili přeprat plastová klouzající prkýnka. Nutno říct, že na rovné cestě jen mírně z kopečka jim to šlo. Nicméně lyžování na velké sjezdovce muselo ještě chvíli počkat. Tuhle sezónu zvládl Sebík bezpečně zatáčení jen na jednu stranu. Ta druhá byla tak pade na pade, jestli to vyjde, nebo skončí na zadku.

Následujíci zimu jsme ale dopilovali i druhou stranu a ve tři a půl letech vysvištěl náš malý lyžař na svoji první cestu po modré sjezdovce!

Teď je mu pět a už má pár lyžařských sezon za sebou. S přehledem sjede modrou i červenou sjezdovku, tak jsem dostala nápad, že bych ho mohla vzít s sebou na týden do hor, až si budu dělat instruktorskou licenci. V lyžařské škole učím už nějakých pár let a Sebík přes zimu prakticky vyrůstal mezi instruktory už od svých šesti měsíců, takže to, že stál na lyžích už v roce a půl není nijakou honbou za dokonalostí vlastního dítěte, jak by se možná mohlo zdát, ale celkem přirozený proces. Prostě jen dělal to, co viděl v zimě všude kolem sebe. Bohužel papírově jsem na tom, co se učení lyžování týče, dost bledě. Co jsem měla z vysoké školy, už dávno pozbylo platnosti, takže bylo potřeba si "papíry" obnovit.

No a tak se stalo, že jsme se letos začátkem prosince, takhle v neděli dost pozdě večer vydali do Říček na pilu. Pila je opravdu bývalá pila, dnes takové doupě místních instruktorů. Vlezete dovnitř a nejdřív vás přes nos praští vůně trávy. Ne, že by snad instruktoři učili pod vlivem, to ne, ale k večerním pařbám to tu a tam prostě patří. Tak tady jsme se ubytovali. A proč pozdě večer? Jednoduše jsem ještě v šest odpoledne byla ve Vojnově Městci a balila si svá fidlátka po odehraném koncertě. Pak jsem vyrazila směr Ústí nad Orlicí, dozabalit lyže a v devět večer jsem naložila Sebíka a vyrazili jsme na týden do Říček.

Hned ve dveřích jsem se seznámila s instruktorkou Verčou, toho večera jediným člověkem, kterého jsem potkala. Zbytek instruktorů dorazil až dlouho po druhé hodině ranní.

Ráno nás čekala cesta do střediska, kde jsme se měli potkat s ostatními účastníky kurzu. Pěkně na pohodu na devátou ráno. Sebík si ještě vevnitř netrpělivě vlezl do lyží a nemohl se dočkat, až vyrazíme na kopec. Konečně přišlo rozlyžování. Hurá na svah! Pak nás rozdělili do družstev - mládež do 18 let a ti nad 18. Do druhého družstva spadal i Sebík.

Původně jsem ho po rozlyžování chtěla nechat vevnitř v budově ski služeb, kde sídlí i lyžařská škola, jelikož ještě v sobotu měl horečku, ale nakonec s námi lyžoval až do oběda. Na oběd jsme si zašli do kiosku U Karla, pozdravit Lindu s Kájou a dát si výbornou polévku. Normálně nejsem příznivcem televize pro děti a zvlášť ne na horách, ale tentokrát jsem byla ráda, že holky Sebíkovi pustily dětské Déčko a on mohl aspoň dnešní odpoledne odpočívat. Ale stejně se k nám na posledních pár jízd zase přidal.

Tím jsme měli za sebou tu zajímavější část dne. Čekal nás rychlý přejezd na pilu dolů do vesnice, ještě rychlejší večere a za hodinu už jsme museli být na chatě Ski klub, kde mě ještě čekaly další dvě hodiny přednášek, proložené večeří pro ubytované. To znamená, že tu Sebík bez jakéhokoliv smysluplného vyžití musel vydržet tři hodiny. Naštěstí jsem s sebou měla notebook se staženými pár filmy. Dneska zvítězil Anděl Páně 2.

Přednáška končí ve čtvrt na deset. Čeká nás přesun zpět na pilu, přičemž cesta z kopce na parkoviště k autu je jedno sklo. Jdeme tedy naprostou tmou okrajem silnice krůček po krůčku, držíc se pevně za ruce. Nekonečná cesta nekonečnou tmou.... Ale zvládli jsme to. Dneska Sebíka místo do sprchy ženu rovnou do postele. I tak jde spát až po desáté hodině. Ráno nás čeká vstávání v sedm. Pak celý den na svahu. Pět dní po sobě. Modlím se, ať takovou zátěž vydrží. S nemocným dítětem si vůbec nedovedu představit, jak bych tu fungovala. V posteli x kilometrů od střediska úplně sám by v pěti letech zůstat nemohl. A tahat ho třeba s horečkou každý den do střediska, byť by tam byl v teple vevnitř, pak na přednášku a v noci domů..... Ne, existuje pouze varianta A. Žádné další varianty si ani jeden z nás nepřipouští. Prostě to dáme!

Ráno budím Sebíka lechtáním. Tváří se, že strašně spí, ale po chvíli se rozřehtá na celé kolo. Nic naplat, prozradil se, že už nespí, tak šup šup převlékat do lyžařského, a rychle dolů na snídani. Sem tam mu s něčím pomůžu, ale jinak oblékání i hygienu zvládá o 100% líp než doma. Po včerejší noční cestě na parkoviště si nejsem jistá, jak s Berlingem dojedu nahoru do střediska, ale dneska ani žádný smyk po cestě. Paráda.... Sebík s námi lyžuje celý den a skupinka na něj trpělivě čeká, když se zpozdí cestou na lanovku, protože se rozsekal pod červenou, když jde popáté na záchod...... jsou skvělí, že jim nevadí, že s sebou mám malého kluka. Naopak. Když se fotíme, volají, že ještě musíme počkat na Sebíka, protože bez maskota se prostě fotit nemůžeme.

Sjezdovku sjíždíme pokaždé po cca stometrových úsecích, abychom na sebe vzájemně viděli a mohli si hlídat chyby, které děláme. V naší skupince jsou i Vítek s Klárkou, což jsou závodníci, kteří si také dělají instruktorskou licenci. Jsou tu nejmladší a Sebík se jich drží jako klíště. Jelikož Vítek s Klárkou jezdí nejlépe z nás, jezdí hned za Bergim - naším vedoucím. A za nimi Sebík, aby měl trošku náskok a stihl daný úsek sjet, než dojede zbytek našeho družstva. I tak dojíždí poslední. A není to kupodivu tak špatná pozice. Ostatní na něj mávají a volají, když dojíždí. To by se mi jako pětiletému špuntovi taky líbilo.

Po odpoledním lyžování nás ještě čeká návštěva na Horské službě, kde nám kápo Jirka řekne něco málo o jejich práci. Mezitím za námi přijíždí na skok taťka, tak Sebík na chvíli zůstává s ním, než přijede vedoucí Ski centra a taťka odjíždí pracovat. Sebík za námi na horskou doběhne později sám. Však to tu zná. Už tu párkrát byl. Asi ve dvou letech mu tu Čenda šil bradu a letos v létě už si sem zašel sám nechat vytáhnout třísku.

Po přednášce na ošetřovně Horské služby se nám podaří ukecat taťku, ať dnes zůstane přeci jen déle a tak Sebík vyhrává projížďku rolbou a zatímco já už budu na přednášce, dá taťka Sebíka spát. Co nejdřív. Následující dny ho usínání dřív jak v deset večer po náročném dni nečeká.

Vydatný spánek Sebíkovi nejspíš pomohl. Od středy jezdí jako vítr. Úplně odboural pluhové postavení lyží a dál jezdí ve skupince za Vítkem a Klárkou. Jenže už ho nikdo cestou nepředjede.

Jelikož je dneska hodně zledovatělý sníh, nenechávám ho jezdit poslední nejprudší část sjezdovky a jezdí okolo. Sice jede přes půl střediska sám, ale už má natolik najeto, že na něj u lanovky nemusíme čekat. Tedy pokud se cestou nevyseká, nebo nepotřebuje pětkrát za odpoledne čůrat.

Čtvrtek má Sebík odpočinkovější. Dopoledne totiž vyrážíme na běžky. Jelikož sama jsem v tomto lyžařském oboru velký diletant a začátečník, nechávám Sebíka ve středisku. Buď bude vevnitř v lyžařské školce a nebo U Karla. Na dvě hodiny se sám o sebe postarat dokáže.

Večerní výšlap na přednášku máme dneska zpestřený o ne úplně příjemný zážitek. Auto jako obvykle necháváme na dolním parkovišti a kolem Vráťovy chalupy stoupáme dál po kotníky ve sněhu přes louku. Jednak je to kratší a jednak je silnice do kopce uklouzaná a mně se nějak nechce riskovat, že si mi tam Sebík cestou něco zlomí.

Tentokrát se však z okna chalupy vykloní jakási nepříjemná paní a začne nám nadávat, co že děláme na soukromém pozemku. Snažím se jí v klidu vysvětlit, že se jen chci dostat s pětiletým dítětem co nejbezpečnější cestou nahoru na chatu Ski klubu. Paní mé racionální důvody nebere v potaz. Prý jsme na soukromém pozemku, dole je cedule. Tmavá cedule v černé tmě. Ani zblízka se mi nepodařilo přeluštit, co na ní je napsáno. Verča s Kubou, kteří jdou s námi to radši otáčí, že půjdou po silnici. Nejdříve jdeme s nimi, ale poté, co Sebík i při vší opatrnosti letí na zledovatělé cestě přímo na hlavu, říkám dost a nějaká paní už mě nezastaví. Osm let trávím zimy v Říčkách, kde se odjakživa chodí zkratkami přes všelikeré různé soukromé pozemky a říčkovští to tolerují. Protože holt v zimě mnohdy nebývá moc na vybranou, kudy jít.

Beru tedy brečícího Sebíka za ruku a jdeme znovu kolem Vráťovy chalupy. Jestli baba ještě jednou vyleze, vyslechne si něco o tom, že si moje dítě na její neposypané cestě rozbilo hlavu, když jsme se šli zeptat na ubytování. Jestli by to právně obstálo vůbec netuším, ale hlavním cílem je, aby paní dala pokoj a nechala nás projít v tu chvíli jedinou bezpečnou cestou ke Ski klubu. Naštěstí už ale nevystrčí nos a cesta nahoru a po pár hodinách poté zase zpět dolů proběhne nečekaně hladce.

V pátek nás čeká poslední lyžařské dopoledne. Ještě včera večer jsem zabalila tašky, ráno pak rychle i spacáky, ať se cestou pak nezdržujeme, jelikož budeme celkem spěchat do Pardubic, kam jedu hrát. Dnešní lyžování už je na pohodu. Takové opáčko a pak i volné lyžování. Vůbec se nám se Sebíkem z hor nechce. Po obědě musím nejmladšího člena instruktorského týmu přemlouvat, aby jsme vůbec vyrazili aspoň na parkoviště. Tam narazíme na Karla na čtyřkolce. Ne náhodou majitele kiosku U Karla. "Cože, Sebíku, ty jedeš pryč? Ty nebudeš o víkendu lyžovat? To si děláš legraci!" Místní prostě nemůžete mít neradi. Takovou práci mi dalo to dítě odtáhnout..... Naštěstí si ale Karel Sebíka s sebou zpět do střediska neodveze a tak můžeme směle vyrazit v lyžařských róbách vstříc velkoměstu.

Takový březnový víkend v Říčkách

4. ledna 2018 v 1:33
Normální lidi jezdí v zimě na hory lyžovat. Pak je tu ještě parta takových bláznů, co si ke konci zimy vylezou na zmrzlý stožár, přidělají k němu anténu, zavřou se do domečku bez oken a tam celý víkend sedí a poslouchají rádio. A s těmi jsme tentokrát vyrazili do Říček. Nemajíce jiného ubytování, jsme na prostoru tak asi dvakrát šest metrů mezi různými vysílači horské služby, záchranky, TT netu, T-Mobilu a dalších i spali. Jen pro představu - tři dospělí chlapi, já a šestiměsíční mimino. To se mělo nejlíp, má vlastní cestovní postýlku. Kdežto my dospělí měli jen karimatku a spacák na tvrdém betonu. Co na tom, že postýlka stála v kleci mezi cestovní ledničkou a bezpočtem vysílacích zařízení a ještě jsem se vedle ní vmáčkla i já se svým spacákem….. I přesto se spalo báječně. A kdo by postrádal čtyřletého Sebíka, tak toho jsme nechali tentokrát u babičky s dědou a přijede za námi až v neděli i s dalšími podobně velkými kamarády, co sem jedou lyžovat.

Teda neříkám, že jsem si nezalyžovala. Ale postupně. V sobotu ráno nás doma čekalo vstávání krutě brzo a ve čtvrt na osm už jsme byli na horním parkovišti v Říčkách. Taťku, jeho lyže, Tobíškovy saně a milion radioamaterských krámů odvezla čtyřkolka. Ten se má!

My s Tobíkem jsme těch pár set metrů do střediska došli pěšky. Zastavili jsme se v lyžařské škole všechny pozdravit a taky jsem si tam vzala své lyže. Ne, že bych plánovala s miminem v nosítku lyžovat, ale potřebovali jsme se nějak dostat na kopec a nejjednodušším způsobem bylo nechat se tam dovézt lanovkou. Má to ovšem malý háček. V zimě se tu na lanovku bez lyží či snb nesmí. Takže hurá do lyží a do nosítka a jede se!

No, ale pustit mě s lyžema a s miminem stejně nechtěli. Ale protože mě znají a protože jsem slíbila, že jen odvezu miminko do saní, které se toho času nacházejí nahoře na kopci pod stožárem, nakonec mě pustili. Takže máme asi nejmladšího nelyžaře jedoucího v zimě lanovkou :-) I když to ten nelyžař téměř celé prospal.

A nejen to. On prospal i skoro celé pozdní dopoledne. Takže po krátkém výletě na kraj lesa směr Pěticestí, jsem saně otočila a nechala malého horala spát venku pod stožárem a jela dolů do střediska. Čestnou stráž přebral na kopci tatínek. Prostě se jednou za čas zvedl od rádia, vylezl z domečku ven a zkontroloval, jestli se venku v saních ještě spí.

A já si mezitím párkrát sjela kopec a odučila dvě hodiny v lyžařské škole. A pak zase zpět k drobečkovi. Nakrmit a vymyslet zábavu na zbytek odpoledne. Nejdřív jsme vegetili na kopci na lehátkách místního baru, ale po zavíračce jsme se vydali dolů do střediska. Pěšky, s bundou a taškou přes rameno a s Tobíškem v nosítku. Po černé sjezdovce. Ať si drobek zvyká na adrenalin.

Ale pozor! Na černé sjezdovce jsme nebyli pěšky sami. Parta tří lidí se psem si tu krátila cestu do vesnice a ještě byli tak hodní, že mi v nejprudší části sjezdovky pomohli s taškou a bundou. U kiosku U Karla jsme se rozloučili. Oni pokračovali dál a my se vydali do společnosti místních horalů. Prý kde se tu berete? No, na večeři, ne? A že byla! Tady se vaří fantasticky. Dneska tatarák. No, já si vzhledem ke kojení nedám, ale nechali jsme si zabalit s sebou pro taťku. Ten bude koukat! Pokecala jsem si s kamarády a když přišel čas, abychom s Tobíškem vyrazili do hajan, rozloučili jsme se a šli vyhlížet rolbu, aby nás dovezla zpátky na kopec. Chudák rolbař Jirka ze mě měl šok, když mě viděl i s miminem, ale že jsem cvok, už o sobě vím dávno :-) Nasoukali jsme se do pohodlné šestistovky s věcmi i s večeří pro taťku a jelo se. Jen Tobík to zase zaspal…..

V domečku jsme rozdali večeři (fakt koukali jako puci!), Tobíšek si dal mlíčko a zachumlali jsme se každý do svého. Tobík do postýlky, já do spacáku. Taťka s Jirkou a Vojtou ještě chvíli vysílali, tak nám do usínání znělo radioamatérské: "OK1KUO, výzva závod…...seek you, seek you contest…."

Ráno byl první vzhůru Tobíšek, ale radioví závodníci vstali hned po něm a zasedli k počítačům a rádiím. Dala jsem si snídani a jakmile se mi ozvala naše parta malých lyžařů z parkoviště, předala jsem hlídání zase taťkovi a jela dolů do střediska vyzvednout starší dítko. Nakonec jsme měli malých lyžařů pět. Chvíli jsme jezdili ve školkovém prostoru, chvíli po sjezdovce, pak jsme se Sebíškem jeli nakrmit mým mlíčkem Tobíška a odpoledne jsme se sešli zase U Karla. Malí i velcí lyžaři. Však to byla nejspíš poslední lyžovačka téhle sezóny. Nakonec přijel taťka i s Tobíškem a věcmi čtyřkolkou. Takže jestli dobře počítám, to půlroční mimino za poslední dva dny jelo lanovkou, rolbou a čtyřkolkou. To až mu budu jednou vyprávět……

Víkend skončíl, odměny malým lyžařům v podobě sladkých myší rozdány a ještě si Sebík vyprosil, že domů do Ústí nepojede naším autem, ale s kamarádkou Emmičkou…. Tak to je konec!

První zahraniční cesta i s miminkem

16. června 2017 v 20:45
Nečekejte nic extra bravurního. Vlastně jsme se jen tak ve třech - já a dvě děti, vydali do polské Poznaně navštívit kamarády.

Když pominu včasný nákup lístků do autobusu Wroclaw - Poznaň, abychom je měli za akční cenu, cesta jako taková začala cca 14 dní předem zjištěním, že nemám vlastně občanku pro osmiměsíčního Tobíška. Tak se urychleně vydáváme na úřad si o OP alespoň zažádat a ono se pak uvidí. Den před odjezdem se jdu zeptat, zda by už náhodou OP nebyla hotová. Naštěstí byla a tak můžu řešit, jak pojedeme zítra vlakem do Wroclawi. Nákup jízdenek je totiž zpestřený tím, že čtyřletý Sebík v ČR jízdné neplatí, zatímco v Polsku ano, takže mu nemůžu pořídit tu levnou síťovou jízdenku, kterou kupuju pro sebe. Nakonec má v jednodenním předstihu koupenou dětskou mezinárodní jízdenku z Lichkova, státní hranice. Placené jízdenky tedy máme částečně nakoupené. Tak ještě pro Tobíška. Tady na nádraží mi vydají nulovou jízdenku pro jistotu jen po státní hranici a dál si o jízdenku musím říct v polském vlaku.

Je pátek po obědě a já s batohem, kočárem, sedačkou do auta na něm a dvěma dětmi ve věku osm měsíců a čtyři roky čekám, až pro nás přijede taťka, aby nás hodil na nádraží. Tam si kupuju poslední jízdenku - tu pro mě, kterou lze koupit jen v den nástupu jízdy. Se souborem různorodých jízdenek tedy nastupujeme do vlaku, když se předtím ještě ptáme průvodčí, jestli je alespoň teoretická šance, že nebudeme mít zpoždění, jelikož v Lichkově máme na přestup do polského vlaku jen pět minut. Ale protože cesta vlakem musí být vždycky aspoň trochu zajímavá, do Lichkova přijíždíme s desetiminutovým zpožděním. Nijak to ale nevadí, jelikož poláci mají zpoždění 20 min., takže ještě v Lichkově čekáme. Jo, a nejmladší cestovatel se vzbudil ve vlaku, ještě když jsme stáli v Ústí na nádraží a neusnul ani v českém ani v polském vlaku. Tedy v polském ano, ale čtvrt hodiny před výstupem ve Wroclavi, přičemž celá cesta zabrala tři a půl hodiny.

Ve Wroclawi máme cca dvě hodiny na přestup na autobus, tak vyrážíme na kešky a taky zkontrolovat wroclawské trpaslíky. A jelikož mám už ze Španělska otestovanou nosnost kočáru na neomezeno, nacpu mezi košík a sedačku můj mega batoh, vpředu pro sichr přidělaný kumizukem (trochu jsem se na cestu předvybavila...). Našli jsme jak trpaslíky (i když po některých už se nachází v dlažbě jen díra), tak kešku. Dokonce i Tobík se probral, tak má fotečku s trpaslíkem. A hádejte, kdo je větší!

Pak už ale trochu sprintujeme na autobusové nádraží, které se za těch pár let přestěhovalo, jelikož na jeho původním místě se staví monstrózní obchodní dům. Stíháme to tak tak, do odjezdu autobusu chybí už jen deset minut. Pět minut po tom, co měl autobus odjet a přesto jsme stále na nádraží, se vedle stojící paní ptám, jestli taky čeká na autobus směr Gdaňsk. Prý čeká na autobus do Waršavy. A sakra! No nic, zkusíme jiné cestující, než začnu vytvářet paniku. Hned na druhý pokus se ptám jakési slečny, která nejenže čeká na stejný autobus, ale navíc má informaci, že autobus má hodinu zpoždění. To znamená, že místo v půl deváté večer, odjedeme v půl desáté. Píšu Ewě, že si na náš příjezd do Poznaně budou muset trochu počkat a klukům vybaluju večeři. Původní plán, že se v klidu najíme v autobuse, by mohl ztroskotat na tom, že mi kluci za jízdy usnou dřív, než bys řekl večeře.

Hodina zpoždění se protáhla o další půlkolečko hodin a náš autobus přijíždí až pár minut před desátou. Nutno podotknout, že tou dobou přijíždí na nádraží snad všechny zpožděné autobusy a cestující, do té doby pospávající, či hledající další vrstvy oblečení, jak se s nastávající nocí ochlazuje, se postupně vynořují a přesouvají ke svým autobusům. Od čtvrt na deset se nádraží postupně zaplní autobusy a já anglicky prosím naši spolucestující slečnu, jestli by mě upozornila, kdyby náš autobus přijel na jiné stanoviště, než má na papíře psané, protože z polského hlášení se mi toho moc rozluštit nedaří.

Náš autobus se nakonec už nevejde na žádné stanoviště a výstup a nástup cestujících probíhá tak nějak uprostřed plochy nádraží…. Ale hurá už je tady. Sebík vzorně hlídá brášku, pití a jízdenky a já fofrem do zavazadlového prostoru nakládám složený kočár a poněkud objemnější batoh. Nastupujeme do úplně plného autobusu a se sedačkou s Tobíkem se prodírám autobusem. A protože poláci moc neřeší, kam si sednout, jsou naše sedadla obsazena. Všechna. Tak si s cestujícími vyjasníme, že tohle jsou naše sedadla. Ovšem lavinový efekt po desáté v noci, překvapí i mě. Nejenže cestující zabírající naše místa sedí špatně. Totéž se objevuje u jejich správného sedadla. Také oni musí požádat toho, kdo jim sedí na místě, aby se přesunul. A takto si přesedá skoro půlka autobusu. Korunu tomu nasazuje mladík, který si mi postěžuje, že když opustí Tobíkovo sedadlo, tak nebude moct sedět vedle přítelkyně. Je potřeba mu znovu dovysvětlit, že mám s sebou dvě malé děti, které by asi měly sedět u mě. Dokonce to pochopí i v angličtině, takže hurá, Tobík nemusí na druhý konec autobusu. Vzorně pak za odměnu vedle mladíka asi deset minut řve z plných plic. Zlatíčko. Pak si ale dá mlíčko a oba kluci chrní, jako když je do autobusu hodí…..

Před třičtvrtě na jednu se blížíme do centra Poznaně. Budím Sebíka. Musí se probrat. Dvě děti z toho jedno v autosedačce fakt naráz neodnesu. Probuzení se povedlo asi tak, že mi z autobusu vynáší spícího Sebíka jakýsi empatický pán, který v Poznani vystupovat vůbec nechce. Studený vítr ale koná svou službu a Sebík se nakonec probírá na chodníku vedle autobusu. Rychle vyložit a složit kočár, nahodit batoh a už hledáme strejdu Mirka. Je šikovný a hledá nás u vlaku. To nepotěší. Jdeme se tedy schovat aspoň do nákupního centra, kde nefouká a mají WiFi. Můj malý velký cestovatel si sedá aspoň na kočárek a tváří se strašně zbědovaně. Už abychom všichni byli v teple pod peřinou. Mirek je tu naštěstí během chvíle a po rozložení kočárku na úplně elementární části, jako třeba kolečka každé zvlášť, se tento vejde dokonce i s batohem do miniaturního kufru jeho BMW. Za necelou čtvrthodinku jsme jsme v Plewiskách. Přebalit a nakrmit drobečka a pak zasloužený spánek.

Ráno máme budíček pěkně hned po sedmé, děti už se nás prostě nemohly dočkat. Dospělí se objevují až po deváté… Tři dospělí. Mirkův kolega Igor je z Ukrajiny a jelikož má rodinu daleko, je tu prostě na návštěvě. Vzpomínám si, že posledně tu taky byl zároveň s námi jakýsi Mirkův kolega či kamarád. Polská pohostinnost už je prostě taková. Jestli je tu pět lidí nebo devět, na tom už nesejde, ne?

Po maxi snídani se přesouváme na zahradu i před dům. Zjišťuji, že většina ulic má vjezd pletivovou bránou, takže mimo hlavní silnici se tu bez klíčů a karty nikam nedostanete. Zajímalo by mě, jak se třeba dostanou na návštěvu k někomu, kdo bydlí ve vedlejší ulici. Nicméně, když děti vytáhnou koloběžky, zjišťujeme, že i v rámci jedné ulice je provoz dostačující na to, abychom je s Ewou co chvíli okřikovaly, že jede auto.

Odpoledne jdeme v Plewiskách na dětský den, kde mi trochu ohulené repráky vzbudí Tobíška, ale naštěstí ještě na chvíli usne. Po třech hodinách si odnášíme pískové auto, náramek a spidermana na obličeji.

Zbytek odpoledne si kluci s pomalovanými tvářemi hrají venku, načež jsou prostřední děti - Oktawia, Elizka a Sebík, zahnány do vany. Konrád si musí počkat, jelikož vana čtyři děti už nepojme. I tak jsou tam dost natěsno, trošku sardinky, no. Docela zírám, že děti tu chodí do postele už v sedm a to jsou tři. Já mám občas problém zahnat jednoho Sebíka po osmé. Tady je v sedm deset klid, jen moje dvě mláďata se ještě projevují, v případě Sebíka kecáním. Furt. Občas se divím, jak mezi větami vůbec zvládne dýchat…..

Ráno je budíček zase na sedmou a u snídaně se Ewa zděsí, že chceme jet už v půl jedné autobusem. To sice jo, ale až zítra, pokud je tedy neděle. V rámci mateřské mám totiž občas problém s tím, co je vlastně za den a vůbec bych se nedivila, kdybychom na zpáteční autobus vyrazili o den jindy. Ewa mě ubezpečuje, že zatím nejsem úplně mimo a opravdu je neděle, takže zachvíli vyrážíme do místního aquaparku s termály. Na tři hodinky. Takže když díky dnešní výjmečné akci tři plus tři hodiny zdarma po pěti hodinách opouštíme nepřeberné množství vodních atrakcí, ptá se mě Sebík, proč tak brzy…. Pravdou je, že i když si Tobík po obídku u bazénu na nějakou tu hodinku zdřímnul, stejně jsme neobešli se Sebíkem všechno. A to si část obešel i s Konrádem a Mirkem sám, když už se miminko vyspinkané do růžova vzbudilo.

Cestu zpět zvládáme na etapy Mirkovým BMW o něco lépe, než cestu sem, kdy mi Sebík z nedostatku místa v autě seděl na klíně. Jiný kraj jiný mrav. Ale tuším, že před policajty by to ani tady neobstálo…..

Večer si děti ještě chvíli pohrají spolu, jelikož ty starší ráno musí do školy. Takže ráno, rozloučení, poslední společná fotka a Mirek odváží Konráda a Elizku a doma zůstává jen nejmladší Oktawuš. V jedenáct zvedáme kotvy i my a Mirkovo žihadlo s volantem na pravé straně nás nechává zakrátko u autobusového nádraží v centru Poznaně.

Zkušeně vyrazíme ulovit pár poznaňských kešek. Hned na prvním semaforu ale dáváme zpátečku. Přejít se totiž dá jen rovně, ale nikoliv doleva, kam potřebujeme, takže se vracíme do podchodu. Ztráta asi jen patnáct minut. Z hodiny, co tu máme. No, nevadí, první keška je hned za přechodem v parku. Dokonce i hint v polštině je průměrnému čechovi srozumitelný. Takže to bude strom, ten u vody. A kempují u něho nějací mlaďáci s igelitkami. Fakt si na ten piknik nemohli vybrat jiný strom? Uááááá. Tohle nedáme. Hledat kešku na cizí dece asi nepůjde. Tak ještě zkoušíme park z druhé strany, kde po chvíli hledání máme štěstí na kešku, která je asi jen o deset metrů jinde, než ukazuje GPS. Ale je naše! A teď sprintem na nádraží. Ideálně zkratkou. Jedny schody, druhé schody….. Ne ne ne, tohle je s kočárem naloženým na těžko fakt mimo. Takže abychom náhodou neměli moc času, bereme to teď už sprintem zpět přes celý park. Semafory, zdlouhavý podchod. A rychle na nádraží. Sebík s plným baťůžkem a malými nožičkami mě statečně stíhá. Červený autobus nikde, tak v klidu procházíme nádraží a hledáme stanoviště s odjezdem autobusu ve 12.30. Nikde nic. Došli jsme až k budově s informačními tabulemi, když za námi k jednomu ze stanovišť přijíždí červený autobus. Otočka a rychle zpět. Nojo, ve 12.35 jede autobus do Prahy. Já tele koukala v rychlosti jen na časy, nikoliv na cílovou destinaci. Nakládání už máme nacvičené z Wroclawi, Sebík hlídá brášku, pití a jízdenky a já nakládám. Zkušeně nastupujeme prostředními dveřmi, ať se nemusíme cpát přes půl autobusu. Jaké překvapení, naše místa jsou všechna volná. Tak vzhůru na Wroclaw!

Máme před sebou tři a půl hodiny cesty autobusem a zatím nemáme zpoždění. Dokonce i z Leszna, což je další a jediná zastávka po cestě, vyrážíme včas. Přesto jsme nakonec v autobuse strávili víc než čtyři hodiny. Ale o tom až časem. Miminko v autobuse spí v autosedačce na dvojsedadle před námi, tak můžeme se Sebíkem povídat a číst nebo dokonce hrát karty. Po necelé hodině se Tobík ale budí a tak si jdu sednout k němu a nakrmit ho. Chvíli ještě vydrží v sedačce, ale pak mi nezbývá, než si ho vzít k sobě, ač by mi v autobuse na klíně sedět dle přepravního řádu neměl, ale nějak zbylé skoro tři hodiny se vzbuzeným batoletem potřebujeme přežít nejen my, ale i naši spolucestující. Tobík nadšeně objevuje autobus, respektive zkoumá naše sedadla. Sebíka jsme přesadili k autosedačce na samotku.

Blížíme se do Wroclawi. Na přestup na vlak i s koupením jízdenky pro mě i batole, máme přesně 54 minut, přesun na nádraží nám zabere maximálně čtvrt hodiny. Koupení jízdenky CZECHY PLUS mi posledně zabralo dvojí oběhnutí nádraží. Dneska s sebou ale mám dvě děti. Adrenalin se postupně stupňuje, když se už před Wroclawí dostáváme do velmi pomalu se pohybující kolony, z důvodu stavby nejspíš wroclawského obchvatu. Průjezd Wroclawí v dopravní špičce ve čtyři odpoledne naše zpoždění dále zvětšuje. Trochu se mi ulevuje, když zahlédnu o pár křižovatek dál budovu hlavní pošty, která je přímo u vlakového nádraží. Přesto dalších dvacet minut trvá, než se dostaneme na autobusové nádraží. Zbývá něco málo přes dvacet minut do odjezdu vlaku, navíc s kočárkem musíme přesně na druhou stranu perónu, kde je výtah. Mírným poklusem zvládáme cestu od autobusu na vlakové nádraží. U turistických informací, kde jsem si regionální jízdenku kupovala posledně je menší fronta a čas běží….. Dostáváme se na řadu, kočárek hlídá Sebík u vstupu, dál se s ním bohužel projet nedá. Paní mi sděluje, že vše je jinak a jízdenku si koupím na přepážce sedm až devět. Sprintujeme tedy do druhé části nádražní budovy. Opět fronta a do odjezdu už se odpočítávají minuty…. Dostáváme se na řadu celkem rychle. "Ticket Czechy plus, please". "Moment" ozve se z poza skla a paní kamsi odbíhá….. To ne! Naštěstí si jen došla pro posilu komunikující v angličtině a lístek už pak dostávám v minutě. Posila mi pro příště doporučí použít místo angličtiny češtinu. No, kdyby paní zrovna řekla, že nerozumí, čeština by byla okamžitou volbou, tou se v Polsku člověk vždycky v nejhorším případě nějak domluví. Teď už jen sprint k výtahu, průchod k němu jsme naštěstí dali napoprvé.

Polské dřevolíno praská ve švech, ale tolik už znám cestu z Wroclawi k nám, že je mi jasné, že vlak se bude postupným vzdalováním od velkoměsta vyprazdňovat a v klidu se uvelebíme v uličce, dokonce se tu Sebík usazen na kočárku u Tobíka v pohodě nasvačí. Teta Ewa nám nabalila, hladu se bát nemusíme. I Tobík dostává svačinu, ale stejně jako cestou do Wroclawi nespí. Po čase se dostáváme z chodby na sedačky, Tobík si dává tedy mlíčko od maminky. Pak vesele ťapká po vlaku. Cvičení na stabilitu je to k nezaplacení :-) Jen Sebík, kdyby pořád tak nežvanil. Párkrát jsem ho už musela okřiknout, že ve vlaku není sám. Ještě, že mu snad ti poláci všechno nerozumí. Když přijíždíme do Lichkova, ozve se pán, co sedí vedle nás: "Budete s tím kočárkem chtít asi pomoct, co?" No, tak dobře, tenhle pán našemu žvanilovi rozuměl asi úplně všechno.

Náš vlak z Polska má trochu zpoždění, ale český vláček čeká…. Super, jen má rychlíkové vagony bez místa na kočárek. Oujéééé, hodina v uličce? Nene, nejdříve sundám kočáru obě zadní kolečka a když ani takhle do prvního kupé neprojdeme, sundávám sedačku, skládám kočár a postupně všechno přenáším do prvního kupé. Složený kočár, sedačku, obě kolečka a nakonec batoh. Sebík se svým zavazadlem naštěstí přenos nevyžaduje. Super. Nejpozději za třičtvrtě hodiny to budu stěhovat celé zpátky. Ale teď máme pohodu! Vlak od hranic v půl osmé večer je totiž téměř prázdný. Průvodčí, která s námi jela v pátek do Lichkova a zjišťovala nám, jestli na nás v případě zpoždění polský vlak počká, jede s námi zase a diví se, že už jedeme zpět. Ptá se jaká byla cesta tam a tak. Tobík dostává ve vlaku mlíčko s kaší, takže se Sebíkem zvládáme pár her pexesa. A pak už je třeba se zase odstěhovat do uličky. Lexovi píšu, zda by nám nedošel naproti až k vlaku a tak máme luxusní zakončení našeho prodlouženého polského víkendu. Sláva nazdar výletu, už se těšíme, až zase někam vyrazíme. Bylo to nečekaně zase fajn!

Sebík a Mallorca a moře a kešky a .....

18. června 2014 v 15:15
Ráno mě budí Sebíkovo vyděšené "Maminko!". Sebík poslední část cesty zaspal a teď asi úplně nechápe, kde že to je. Ranní mlíčko mu ale spraví náladu a já mezitím koukám, jak po zdi vedlejšího domu šplhá sluníčko. Na snídani oblékáme zatím věci, ve kterých jsme přijeli. Vybalovat budem až pak....U snídaně si roztomilý všudypřítomný dvouleťák okamžitě získává obsluhu na svoji stranu. Postupně ale zjišťuje, že lidé kolem něj hovoří tak nějak jinak a začíná se spíše držet maminky, což mu ale nevydrží dlouho a po dvou dnech je v hotelu jak doma, vykecává s místními a maminka mu je úplně fuk. I když venku si mě stejně hlídá a dokonce bych řekla, že i víc poslouchá, než v rodném kraji :-)

Popisovat hotelovou snídani nemá cenu, všeho tak nějak dostatek a jako bonus si Sebík sebou na pokoj ještě odnáší muffin a piškot, co se slovy "Qué bonito!" dostal na cestu od obsluhy.

Po rychlém vybalení ještě dávám pokoj do stavu, že opět vypadá jako pokoj a ne, jako místo, kde vybuchla bomba. Sebík se usadil v kočárku, takže vyrážíme. Nejdřív do přístavu pod hotelem a pak se uvidí.....V přístavu je toho na koukání hodně. Lodě ve vodě, lodě ve vzduchu (ty podepřené, co se opravují a vylepšují), taky spousta ryb, kterým se tu přezdívá krysy, jelikož se živí tím, co rybáři hodí do moře.....Sebík už dávno nesedí v kočárku a já jen doufám, že mi někde neskočí mezi lodě. Projít musíme samozřejmě všechna mola, takže se prohlídka krapet protáhne. No, neva, stejně zatím počasí na koupání moc není.

Hned nad přístavem je velké dětské hřiště, kde strávíme zbytek dopoledne. Sebík rychle zapadá mezi místní (mallorquín, ale třeba i bulhaři, rumuni apod.), vzájemně si půjčují hračky a Sebík si osvojuje prvních pár cizích slovíček. Co na tom, že netuší, co znamenají. Tohle hříště jsem si zamilovala už před sedmi lety, když jsem sem chodila s Aaronem, coby au-pair. Že si tu teď hraje i můj Sebík, považuji za splněný sen. No, a když už jsme tady, proč nezkusit, jestli třeba nejsou doma? Je to kousek, je sobota.....uvidíme. Chvíli přemýšlím nad zvonky, udávajícími pouze číslo bytu a posléze to vzdávám. Nevzpomínám si ani náhodou. Dům je otevřený, tak jdeme směle dovnitř.....V prvním patře první zaváhání.....Prostě si fakt nemůžu vzpomenout, jestli je to tenhle byt, nebo jestli ještě o patro výš. Tak to jsem od své paměti přeci jen čekala trochu víc. Jmenovky se totiž ve Španělsku zpravidla nevyskytují..... No, tak zkusíme ještě další patro a uvidíme......A vidíme prasátkovou rohožku! Tak teď se mi konečně rozsvítilo. Ještě, že ji nevyměnili! Zkoušíme zvonit a máme štěstí! Doma jsou Sabine s Aaronem, ale za chvíli se chystají pryč, tak se zdržíme jen pár minut. Oba jsou ze Sebíka nadšení, Aaron ho co chvíli hladí a Sabine na něj mluví chvíli španělsky, chvíli německy a směje se tomu, že jí nerozumí. Sebík se mě celou dobu drží jako klíště a po očku je oba pozoruje. Chvíli pokecáme, jak se kdo má, kde tady na Mallorce bydlíme a Sebík se dokonce osmělí mluvit na Aarona, nicméně se mě nepouští ani na vteřinu. Pak už ale oba potřebují odjet, takže i my odcházíme. Ale prý občas chodí hrát ping-pong do parku za naším hotelem, takže je šance, že se třeba ještě uvidíme.

Oběd si dáváme dole v přístavu a po siestě na terase hotelu vyrážíme do Palmy na velké lodě a na kešky v přístavu. Toť tedy plán na odpoledne. Už z kraje přístavu v zatáčce vidím jakousi enormní divnou stavbu......ehm, ona je to loď! Pravda, chtěla jsem Sebíkovi ukázat velké lodě v hlavním přístavu ostrova, ale tohle dostalo i mě! Loď Norwegian Epic je zaručeně ta největší, co jsem kdy viděla a i Sebíkovi chvíli trvá se srovnat s informací, že tohleto je ta lodička, co mu mamka chtěla mimo jiné ukázat.....Lovení kešek se odkládá....snažím se najít místo, odkud by se mi takhle potvora podařila vyfotit celá. No, nebudu vás napínat, takové místo jsem opravdu nenašla. Mezitím samozřejmě míjíme další veliké lodě, které ale proti tomuhle kolosu vypadají jako škrvňata.....Sebíkovi se ale v přístavu líbí. Nicméně se od přístavu dáváme do kopce ještě stále ve snaze najít místo na vyfocení Norwegian Epic. Zase nic. Takto dojdeme až do Porto PI, místního nákupního centra. Tak když jsem odložila kešky, aspoň se mrknu po krámech..... Takže zase omyl. Každé patro obchoďáku obsahuje bezpočet autíček, koníků, lodiček, mašinek, žiraf a já nevím čeho všeho ještě. Prostě takové ty blbiny, co do toho člověk hodí euro a ono se to chvíli hýbe, bliká, vydává zvuky. Nepřeháním. Vyzkoušeli jsme úplně všechny. Krámek jsem neviděla ani jeden. Aspoň tedy narychlo nakupuju nějaké kaše pro Sebíka v německé drogerce v přízemí. Ještě že Sebík netrvá na blikání a hýbání.....stačí mu, si všechno jen vyzkoušet. Jinak bych tu utratila majlant.

Je osm večer a my konečně vyrážíme na cestu zpět do hotelu. Ještě se chci cestou zastavit v Merkadoně pro něco k večeři a taky pro moji oblíbenou voňavku. Bez té odsud prostě neodletím! K hotelu přicházíme sice ještě za světla, nicméně spát jde Sebík až v deset. No, když to vezmu zpětně, šel spát už v deset. Španělskému životnímu rytmu jsme se tedy přizpůsobili už od prvního dne.

Druhý den ráno slibuje sluníčko a bezvětří, tak balíme věci na pláž a přes Bendinat to vezmeme na Illetes. Zjišťuji, že hodina je na snídani pro nás tak akorát, takže vyrážíme až po desáté hodině. Cestou zamáváme lodičkám v přístavu, dokonce mineme s mírnými protesty první dětské hřiště a stoupáme do kopečka směrem na Bendinat. Sebík zdolává převýšení po svých, takže máme prozkoumaná všechna kolem parkující auta, taky každou plechovku od pití, spočítané všechny psí bobky za zídkou v křoví, odřenou ruku a já začínám mít pocit, že při troše štěstí budeme na pláži už dneska večer. A to je ještě dost před polednem. Ale každá cesta má svůj konec a tak i my se ještě před polednem ocitáme v ulici, která se mi stala na čtyři měsíce úžasným domovem. Dvojí zvonění nás ale přesvědčí, že dneska s návštěvou nebudeme tak úspěšní jako včera. Za plotem ani pes neštěkne, tak se otáčíme a vyrážíme na pláž.

Cesta je dvojí. Buď se vrátíme po silnici, obejdeme krytý bazén a pár bloků domů, nebo to vezmeme nepatrně kratší cestou přes les a skaliska. Takže můžete hádat, co zvítězilo. Navíc když v lese je bývalá pevnost a v ní keška. Parta místních mlaďáků na nás dost nevěřícně kouká, když na konci chodníku aretuju kolečko kočáru a pouštím se po úzké vyšlapané pěšině hustým lesním (převážně trnitým) porostem, ale myslím to vážně. Cestu mám najetou skoro jako ty rohožky včera....vždyť jsem tu bývala skoro denně. Buď venčit psa, na jehož orientační smysl se nedalo spolehnout (nedokázal trefit zpět domů ani od sousedů) anebo jsem tudy chodila právě na pláž. Po cestě je navíc nádherný výhled z útesu. Pravda, tamtudy jsme zrovna dneska jaksi nešli.....Ale ať nepředbíhám. Na obří mýtině startuju keškovadlo a hurá do pevnosti. Tam tedy ještě trefím. Co mě ale překvapuje, že do pevnosti lze vstoupit. Otvíráme strašně vrzající dveře a přes půlmetrový schod přenáším kočár dovnitř. Co jsem ale nečekala je, že pevnost slouží k piknikům místní mládeži. Naštěstí je prostor dosti rozlehlý a poté, co si s trochu udivenou mládeží vyměníme pár pozdravů, si nás nikdo dál nevšímá. V místě, kam ukazuje GPS je asi milion možností, kam schovat kešku. Využívám fotohint a škrábu se po polorozbořených schodech kamsi na střechu pevnosti. Sebíška předtím utvrzuji, že maminka jen na skok vyběhne nahoru a hned se vrátí, tak ať z kočárku nikam neleze. V rychlosti prohlížím podezřelé lité cosi jako obří kolo, které je ve fotohintu a už za sebou slyším bezelstný hlásek: "Maminko, tady!" Šmankote, to dítě rychlostí blesku vylezlo ty skoroschody??? Dalším bezelstným prohlášením mě ujišťuje, že hledá kešku. Než stačím domyslet, jak mám vlastně šikovnýho kluka, že se vyškrábal až sem, rozbíjí si ten šikula koleno na rovné ploše. Tak nic, keška tu asi stejně není.....Ještě zběžně prohlížíme společně okolí a už v náruči s tím mým pokladem opatrně sestupujeme zpět ke kočáru. Ale je to rozený kačer. Když ještě dole lustruju nejbližší křoviny, pomáhá, seč mu síly stačí. Občas přinese kámen, nebo kus rozpadlých dveří......Usazuji ho radši do kočáru a ještě než se vydáme dál, prohlídneme si i zbytek chátrající, ale nádherné pevnosti.

Znovu jsme přeprali těžké železné dveře i obří schod a jsme z pevnosti venku. Moje paměť mi napovídá, že odsud se poměrně rychle dá dostat k silnici vedoucí k pláži. Takže se zakrátko ocitáme u velkých železných vrat, která na obě strany pokračují pletivem. Ne ne, zpátky nejdem. Tak pět metrů pod námi je ta silnice, kam se chci dostat. Ale kudy k ní? Zabrzdím kočár a pouštím se po mikropěšince podél plotu. Hurá, našla jsem jeho konec, či přerušení.....prostě místo kudy se dostaneme dál. Co na tom, že je to cesta po skále dolů mezi pichlavými křovinami. Je to přeci jen cesta. Po prvním metru zjišťuji, že manévrovat tady s kočárem, v němž sedí 12kilové dítko není vůbec legrace. Nic naplat, Sebíku, vystupovat. Jde se metr po metru. Nechávám stát Sebíka vždycky v místě, odkud nemá kam spadnout a odkud na sebe vzájemně vidíme a popojíždím s kočárem (pouze po předním kolečku) k dalšímu podobně bezpečnému místu. Sebík je dobrodružstvím nadšený a ještě jako bonus poslouchá a z daného místa se nehne ani na krok a ještě se řehní, z čehož jsem zase nadšená já. Jelikož při představě, že mi to dítko zahučí po hlavě či po zadku mezi ty kaktusy a podobné jiné pichlavé věci navíc na skálnatém povrchu, mi není jaksi úplně nejlíp. Navíc je tu fakt vedro, jak se sem opírá sluníčko, tak už se těším k moři. Po necelé půlhodině zdoláváme oněch cca 10 metrů a před námi, tedy respektive pod námi už je jen asi metrová díra. Po stopadesáté deváté brzdím kočár a doufám, že nesjede, seskakuji dolů, sundávám Sebíka a posléze kočár. Tak hurá na pláž!

Čím blíže jsme k moři, tím více fouká a pěkně studeně. Svlékáme se do plavek, ale už teď tak nějak tuším, že z té koupačky dneska zase nic nebude. Ani Sebíkovi se do vody nechce. Zkoumá lodě vytažené na břehu a hraje si s pískem. Když se kolem půl druhé začíná i sluníčko schovávat, dáváme k obědu sendvič a balíme. Sebík cestou v kočáře usíná a tak na hotelu stíhám nakonec siestu i já. Až do pěti odpoledne.

Musím přiznat, že mi dnešní zážitková turistika fakt stačila, takže zbytek dne trávíme na hřišti v městském parku hned za hotelem. Pohoda.....

Další den začínáme výletem do Palmy za tetou Maríou z Bulharska. María sem přijela ve stejnou dobu, jako kdysi já. Jen už nikdy neodjela. Máme sraz v centru Palmy. Půlhodina busem by nám měla stačit, Palma není Praha. Takže po necelé hodině Marii telefonuju, že už jsme na Ramblas, což je za rohem....tak pět minut pěšky. Autobusem to bylo poctivých deset. Z Plaza Espanya vyrážíme do parku, který na tohle náměstí přímo navazuje. Je tu celkem příjemný stín a opravdu veliká spousta průlezek pro děti. Sebíkovi se líbí hlavně ty větší průlezky, takže už jsem i musela přemýšlet, jak dostat našeho drobka z výšky metru a půl, když se za ním nedostanu.....Naštěstí občas vyrazí i na průzkum těch menších průlezek ve tvaru mašinky se čtyřmi vagony a my si s Maríou můžeme pokecat. Španělsky. Už mě ve svých znalostech dávno předběhla. A to jsem měla v začátku dost navrch :-) Nicméně po obědě musí María do práce, tak se s ní vydáváme zpět do rušných ulic Palmy. V krámku pod náměstím nakupujem Flor de Sal (další Mallorský unikát, bez kterého neodjedu), i když už se dá sehnat i mimo ostrov. Vracíme se pak ještě se Sebíkem do parku pro kešku - neúspěšně. Tak se vyblbneme mezi vodotrysky. Dáme v parku ještě oběd a vyrážíme Palmou po keškotrase. Sebík usíná a mně se nedaří. První nález zaznamenávám až se Sebíkovým probuzením. V přístavu už aktivně hledá kešky se mnou a daří se nám. Na volné lavičce si k svačině dáváme čerstvé jahody a ještě je zajídáme oooobří zmrzlinou z Paseo Marítimo. Pak už se ale vracíme na hotel. Respektive na hřiště za ním. Nakonec se ještě ozve Joan, že by za námi přijel. Tak proč ne. Na pokoji dávám Sebíkovi aspoň kaši a už volá Joan, že je dole na baru. Chvíli pokecáme tam a pak ještě obejdeme venkovní hotelové bazény, ať se Sebík trochu proběhne. Joan je trochu vyděšený, že nechám dítě jen tak běhat kolem vody, ale Sebík vzorně ani jednou nespadne do bazénu, takže Joan krátce po deváté může v klidu odjet.

Náš čtvrtý den tady a počasí se konečně umoudřilo, takže i takový zmrzlík jako já se dočkal koupání v moři! Teda ono bylo vedro už včera, ale jaksi jsme se nějak nevyskytovali moc u moře. Za to jsem si v Palmě krapet přismahla ramena. No, není to tak zlé, takže hurá na slunko! Sebíka poctivě namažu opalovákem padesátkou, sobě přetřu akorát nos (stejně jsem si ho spálila a teď se potvora pěkně loupe).

Pro seznámení volíme malinkou pláž v Cas Catalá. Přesně tu, co jsem měla osm měsíců téměř pod okny. Jestli někde totiž někde nebude foukat, bude to tady. Dopoledne tu je skoro liduprázdno. Sebík kouká podezíravě na vlnící se vodu a zatím si hraje s pískem. To je jistota, ten je všude stejný. Vedro nás ale brzy nažene do vody a po pár koupáních, kdy jsme se parádně vyblbli, už Sebík moře neopouští. Když nemůže sám do vln, alespoň na lopatce nosí písek z pláže do moře. Taková fakt užitečná práce.

Další dnešní zábavou je místní plážová sprcha. Ta ve výšce cca mého pasu. Tak tady taky strávíme hezkých pár minut Sebíkova nadšení, až se v písku pod sprchou vytvoří potůček na pláž a pak i louže. Ještěže v těch místech nikdo neleží, měl by přímé zavlažování.

Po obědě (asi v půl druhé, tady se ve dvanáct vážně neobědvá), Sebík spokojeně usíná v kočárku a já pro sebe mám dobré dvě hodinky plavání, opalování a dovolenkového odpočinku.

Když se vzbudí, dáme ještě koupačku, sprchu a jdem se převléct na hotel do něčeho neslaného. Uděláme si ještě výlet do Bendinatu. Jednak by měli být doma kluci a taky je na kopci nad Bendinatem keška s výhledem.

Nejprve míříme na návštěvu mé druhé španělské rodiny. Dveře nám otvírá poďobaná filipínka. Po komunikaci špatnou španělštinou přivolává Jukiho (nejstarší ze třech kluků, o které jsem se jako au-pair starala). Ten na nás kouká trochu překvapeně, ale s radostí nás ihned zve dál. Pusu na obě tváře na přivítanou, letmé objetí. Ti španělé mají stejně fajn zvyky, obzvláště v případě skoro osmnáctiletého sympaťáka. Když jsme se viděli naposled, bylo Jukimu jedenáct a už tehdy to byl kluk k pohledání. Přivítá se i se Sebíkem. Ten kouká trochu nechápavě, jak jsem to jako myslela s tím, že se jdem podívat za dětma?

Juki zatím volá tátovi, ale nemá pro nás dobrou zprávu. Přijedou dneska prý až nejdřív za hodinu a půl. To je škoda. Domlouváme se tedy na zítřek. Rozloučíme se, Sebík se nasouká zpět do kočárku a můžeme vyrazit za naším dalším dnešním cílem. Tedy za keškou.

Nejprve nás čeká poctivých patnáct minut prudkého stoupání po asfaltové cestě, poté odbočíme do jedné z vedlejších ulic a pokračujeme ve stoupání, i když už ne tak prudkém. Data už mi na telefonu dávno spadla do FUPu, takže se mi mapa načítá dost pomalu, ale naštěstí nejdeme nijak rychle. Taky je cestou na co koukat. Jsme v nejluxusnější části Mallorky a sídla kolem tomu dost odpovídají. Tady, ještě nad poslední ulicí bydlela au-pair Monča. Tady au-pair nemá pokoj, jak je běžně zvykem, ale minidomek. Nejlépe s desetimetrovým bazénem na střeše. Jen tak pro představu.

Jsme na konci asfaltové ulice a dál už vede jen pěšina. Aretuji kolečko a opatrně se pouštíme dál. Autor kešky avizuje terén 1,5 tedy jeden z nejlehčích. Ujdeme několik metrů po pískovo skalnatém povrchu a mezitím se donačte mapa v telefonu. Takže jinak. Keška je nahoře nad námi. Jen nějakých sto metrů. Jelikož je tu liduprázdno, rozhodnu se zaparkovat kočárek v takovém hezkém trnitém keříku (mám pocit, že tady nic moc jiného, než trnité keře neroste) a ten zbytek se Sebíkem zkusíme zdolat pěšky, nejsme žádný fajnovky. Sebíku ven, kočárek šoupnu do keře pod cestu a jdeme. Asi deset kroků, pak už to prostě nejde. I já bych se musela nahoru škrábat po čtyřech, což teprve Sebík. Tohle za to nestojí. Ještě se vracíme o kousek zpět, jestli nenarazíme na schůdnější pěšinu, ale všechno je stejné. Terén jeden a půl, no tak to jo, zřejmě mají němci jiné číslování (tohle je totiž německá keška, ač ve španělsku). Dost naštvaně se vracíme pro kočár a ještě ke všemu to vypadá, že na tom jedeapůlkovém terénu mě naše ultralehké vozítko přepere a já poletím po kamenech dolů i s kočárem. Ale nakonec ho s vypětím sil i nervů dostávám zpět na cestu. Tak tahle námaha za to fakt nestála! Sebík vesele ťapká pěšinkou před kočárem. Toho nic nedostane. Fakt moje sluníčko. V ulici cestou zpět využíváme zídku jedné z místních haciend a kocháme se famozním výhledem na moře. Tak aspoň tak, když už nedopadla ta keška.

Krátce před třičtvrtě na devět začínáme konečně sestupovat zpátky dolů. Nejdřív do Bendinatu a pak co nejkratší cestou dolů do Cala Nova, odkud nás čeká dnešní poslední výstup - na hotel. Sebík určitě cestou usne, dojdeme totiž tak někdy k desáté hodině. Po cestě ještě zastavuju na benzince pro sendvič na akutní hlad. Tady ještě drobeček nespí, takže se o kus chleba s rybou dělím s hladovcem (co večeřel, než jsme vyrazili). Sebík nespí ani dokonce když už z Cala Nova stoupáme k hotelu. Dokonce sám slézá z kočáru a vesele vybíhá celý kopec až pod hotel. Takhle vypadá unavené dítě v deset večer? To bude asi tím španělským vzduchem. Na pokoji dáme ještě sprchu a v postýlce pak šmudlík usíná do minuty.

Ranní sluníčko nás i pátého dne přesvědčuje, že dneska je pláž jasným cílem. Apoň do doby, než se půjdem na hotel zkulturnit před večerní návštěvou v Bendinatu. Už jsme v těch uličkách skoro jak doma, kolikrát už jsme tam za těch pár dní byli.

Na pláž, tentokrát v Cala Mayor, se jde po schodech. I s kočárem. Dole u pláže je ulička se zaparkovanými auty. Při pohledu na schody na jedné straně, slepou ulici na druhé straně a písčitou pláž přes kterou žádná cesta pro auta nevede na straně třetí, se marně snažím rozluštit rébus, jak sem španělé dostávají své čtyřkolové miláčky. Nic. Nerozumím tomu. Ale tak schody jsme úspěšně s kočárem zdodali, Sebík je nedočkavě seběhnul po svých jako první, tak řešení záhady odkládám na neurčito.

Prodereme se jemným pískem co nejblíže k moři a než zaparkuju kočár a rozprostřu naše letité španělské pareo, které mi za uplynulých sedm let postupně v různých koutech Evropy posloužilo postupně jako pareo, šaty, závěs, osuška či deka, zdrhá Sebouš do moře. Naštěstí jen na kraj do prvních vln. Je lapen, přestrojen do plavek a teď už za ním běhám po břehu s kamerou (telefonem) v ruce. To dětské nadšení je fakt parádní. Užíváme si to oba. Tahle pláž navíc nabízí poměrně velké vlny. Je naprostým opakem pláže včerejší. Tam je skoro jistota, že foukat nebude, tady je skoro stoprocentní, že foukat bude. A taky že budou nádherné vlny. Ššššššplouch! Skáčeme jednu vlnu podrhé a Sebík se řehní jako blázen. Slunce praží o sto šest, od moře fouká příjemný větřík, když se necachtáme, pozorujeme množství rozličných lodí na obzoru. Sebík už hravě rozliší barco od barco de vela a jen ten bagr, co s ním vytrvale přeorává písek všude kolem nás, musím zjistit, jak se řekne. K obědu klasický sendvič doplníme ananasem a melounem od plážového prodejce a mě zas čeká volná dvouhodinovka Sebíkova spánku. Hurá do vln daleko od břehu. Ono tu tedy moře klesá dost postupně, takže ještě dobrých dvacet metrů od břehu si dokážu i já se svým vzrůstem stoupnout na dno. I to je důvod, proč se o Sebíka zas tolik v moři nebojím. Ten druhý je, že je to plavec podvodní a od svých čtyř měsíců má trénovaný reflex nedýchat pod vodou. Prakticky několikrát vyzkoušeno.

Po odpoledním spánku máme ještě asi hodinku na blbnutí a pak nabíráme směr hotel, sprcha, převléct a hurá za kamarády!

Včera jsem si cestou z Bendinatu trochu přiodřela v botkách své připálené nárty, takže dneska frčíme místním MHD. Stejně je to z konečné ještě docela kus. Sebík drčí furt do kola, že jedeme za kamarrrády a amigos ho moc netankuje. Však oni mu kluci za krátko vysvětlí, jak se to tady má s tou češtinou. Sama jsem na ně zvědavá. Krom těch dvou mladších kluků - Fernanda a Javiho jsem je sedm let neviděla.

Otvírá nám Fernando, ale vpodstatě okamžitě se na nás sesypou všichni mužští. Tedy kluci a tatínek. Maminku už bohužel skoro dva roky nemají. Smutné. Ale je vidět, že i bez ní všechno šlape jako hodinky. O domácnost se stará hospodyňka z Filipín, která tu původně byla, aby na kluky mluvila anglicky a oni se tak učili přirozenou cestou. Poté, co kluci zůstali bez mámy, převzala i péči o celou domácnost. Nijak krásná, ale velmi sympatická osůbka se stala nepostradatelnou částí rodiny.

Ptám se na babičku, která bydlela o dva domy vedle a zjišťuji, že nejen že tam stále bydlí, ale neuplyne ani pět minut a stojí ve dveřích. "Hola Lali!" Báječné překvápko pro mě! Sebík se chvíli ostýchá, pokukuje po bazénu.....no, pokukuje. Po chvíli pro něj startuje tatínek, ve strachu, aby tam nespadl. Ujišťuji je, že jednak dostal nakázáno, že do vody nesmí a i kdyby tam spadl, umí pod vodou chvíli vydržet a tady by možná i sám z bazénu vylezl. Ale zkoušet to nebudeme, jasné? Sebík ale zachvíli odchází s Javierem hrát fotbal a cenzurovat mu autíčka a Fernandovi zabavuje ping-pongovou pálku a zkouší, jestli by s ní taky nešel hrát fotbal. Nakonec jednu menší bednu autíček dostaneme s sebou domů. Spolu s čerstvě natrhanými třešněmi a meruňkovou buchtou. Vůbec se mi odsud nechce. Ještě dostávám pár dobrých rad na příští levnou cestu na Mallorcu a nakonec se s námi loučí, jako bychom na konci léta měli přijet zas. No, nádherná představa. Ale jen představa.

Další ráno vstáváme o trochu později, než je u nás zvykem. Nechtějte vědět, v kolik jsme šli nakonec spát. Ale na dnešek máme takový celkem líný plán - místo moře dneska vyzkoušíme hotelové bazény. Jsou tu dva, jeden dětský a jeden klasický velký, asi dvacet metrů na délku (můj odhad, nepídila jsem se po tom).

Takže po snídani žádné dlouhé přípravy. Můj malý genteman nese v batůžku pareo, pití i sušenky pro nás oba. A já si jdu jen tak, jako dámička. A užívám si to. Dětský bazén je ještě z poloviny ve stínu, tak vymýšlím, jak zabavím drobka, než na hladině začne tančit sluníčko. No, coby, bude tam tančit Sebík. Slunko neslunko, vesele se vřítí po žebříku do průzračné vody a začne dělat boro. Voda je v okolí dvou metrů od bazénu úplně všude. Sebík lítá, cáká, skáče z okraje do bazénu. Krásný pohled na to dětské štěstí. Jen doufám, že ostatní hoteloví hosté to vnímají taky tak. Naštěstí jich tu zatím moc není a nově příchozí si nevím proč vybírají lehátka na opačné straně terasy než je dětský bazén. Po dobré půlhodině, kdy už je sluníčko po celé terase, vyháním Sebíka s modrajícími se rty z vody. Vůbec se mu nechce. Vlastně to celé pochopil tak, že je čas jít blbnout i do velkého bazénu. Mizíme na dětské hřiště, nebo se mi tu ta velryba rozpustí, dřív, než si stačím všimnout. Velký bazén ale cestou zpět z hřiště už minout nemůžeme. Naštestí má na jednom konci hloubku jen metr třicet.

Po dopoledním honění Sebíka po bazénech a marné snaze se ještě trochu přiopálit, dáváme rychlý oběd a jdem se převléct na cestu do města. Přesouváme se místní MHD do Palmy. Vystupujeme kousek nad přístavem a vydáváme se směrem zpět po keškách. Sebík si vesele spinká pod palmami a já dobrých pět minut čekám, až se někam vypaří ti mudlové ze silnice nad námi. Pak už je objevení první skrýše hračkou. Donesu si krabku ke kočáru a opatrně ji otevřu. Šok! Krabička po otevření vydává příšerný zvuk a já pochybuju, je-li to opravdu keška. Při dalším opatrném otevření se mi podaří zjistit, jak otravné zařízení umlčet a rychle se loguju. Se Sebíkem ten randál ani trochu nehne.

Dnešní kešky budou, zdá se, ve znamení samých překvapení. Ta další by měla být v témže malém přístavu odděleném od toho hlavního rušnou silnicí, jako můj dnešní první úlovek. Měla by se nacházet pod vodou. Nápověda je víc než jasná, nikde navíc ani živáčka. Tak zalehám na molo a snažím se pod špinavou přístavní vodou najít cokoliv, připomínajícího kešku. Pojednou se z jedné lodi vyhoupne mladý španěl (vůbec jsem si ho nevšimla!) a ještě se z něj vyklube majitel kešky! Ve snaze mi pomoct, vytáhne kousek ode mě vlasec a hle! Je prázdný! No, nic, prý to tedy bude muset opravit. Keška tedy zmizela v hlubinách přístavu, tak po rozloučení s mladým sympaťákem mizím též. Ještě nás nějaké ty kešky po cestě čekají. Snad. Ale dneska se nám celkem daří. Ještě se zastavíme na terminálu přístavu a při prohlídce dnešní nabídky trajektů uvažujem, že bychom se Sebíkem zpátky domů jeli třeba lodí.....Ale jelikož na takovou srandu není úplně dostatek peněz, necháváme přístav přístavem, zamáváme lodičkám a ještě se jdeme smočit do moře v Cala Mayor. Dneska naposled. Zítra sice ještě máme celý den k dispozici, ale už budeme mít odevzdaný pokoj, takže nebude kde se po koupání v moři odsolit. Sebíka dneska víc bere písek než moře, navíc si tu našel kamarády a střídavě si hraje s hračkami několika dětí. Dokonce si dovolím si jít zaplavat a nechat ho na břehu. Nechávám se naposled konejšivě houpat vlnami a přitom bedlivě pozoruji, co dělá na břehu ten pískomil. Ani si nevšiml, že jsem byla pryč, jak dobře se mu hraje s kamarády několika národností naráz. Za dobu pobytu už pochytil pár slovíček, takže to má všechno jaksepatří na háku.

Dneska jsme na hotelu o poznání dříve než předchozí dny. Potřebuji totiž obsah skříně, stolu, koupelny a kočárku nějak vměstnat do jednoho kufru a jednoho batohu. Tetris končím, když už Sebík dávno spokojeně oddychuje ve své postýlce a nechávám jen věci nezbytně nutné na zítřek. A hurá naposled do španělských peřin. Tedy ne, že by tu měli peřiny, ale tak nějak jdu spát a těším se, jak mě ještě zítra naposledy vzbudí svým pošimráním sluníčko (poté, co mě vzbudí křikloun).

Ráno vstáváme spíše dříve, abychom si ještě stihli užít se vší parádou hotelovou snídani. Paní, co se stará při snídaních o nádobí si povzdechne, že konečně našla chlapa svých snů a já jí ho takhle odvezu? Personál se směje a na rozloučenou dostáváme několik muffin a piškotů. Prý máme přijet zas. No, uznávám, že má své výhody mít s sebou dvouletého roztomilého čiperu.

Na pokoji pobalíme posledních pár věcí. Jen se divím, jaktože včera šel ten kufr v pohodě zavřít a teď ho nemůžu přeprat. Že by ta naše pyžama byla tak veliká? Jenže to si člověk řekne, že už si vlastně jen zabalí pyžamo a ono z toho vyleze pár takových drobností jako zapomenutý ručník v koupelně, ještě jedny Sebíkovy botky, kartáčky, pasty, roztok na čočky.....no, a rázem se kufr brání dalšímu zapínání. Ale má to marné, zase jsem vyhrála. Teď si jen nemůžu vzpomenout, jak jsem probůh při cestě sem pobrala všechna ta zavazadla? Ale i tenhle rébus je po chvíli vyřešen a my míříme plným výtahem dolů do přízemí. Náš hotel oplývá jednou výtečnou místností - zavazadlovou. Výtečná věc, díky které se nemusíme až do pěti do večera tahat po ostrově se všemi těmi našimi krámy.

Sluníčko si dneska dává na čas, stejně jako náš první den tady. Původně jsme chtěli u hotelu ještě do bazénu, ale já bych tam teď určitě zrmzla. Bleskově měním plán A na plán B a jde se do přístavu v Cala Nova. Musíme se přeci rozloučit s lodičkami. Následně si Sebík vyškemrá cestu na hřiště a já jen přemýšlím, co s tím pískem v botách apod. budeme pak v letadle dělat. Naštěstí se ale počasí umoudří, takže se nakonec jdeme umýt do bazénu. Sebík si dá ještě na terase u bazénu siestu a já si jdu v klídku zaplavat a pak to na lehátku zalomim taky. Čeká nás cestování patrně až do čtyř do rána, tak se na to ještě krapet prospím. Do čtvrt na pět. Paráda! Od bazénu se jdeme rovnou převléci do cestovního. Prostě jsme si z místnosti pro zavazadla na chvíli udělali převlíkárnu. Ale už čekáme na autobus do Palmy, odkud pojedeme přímo na letiště.

Přímo od hotelu jezdí jeden jediný autobus. Šestačtyřicítka. Jednou za půl hodiny. Kdy jel naposled, nikdo neví. Tady se to neřeší. Rezervu máme dostatečnou, tak jedinou starostí je, jak zabavit čekajícího Sebíška. Ale máme štěstí. Po čtvrt hodině mávame na řidiče, aby nám náhodou jen tak neprojel kolem. Rezerva na další autobus už zas tak moc není. Autobus objíždí Palmu po okolních vesničkách, takže máme jízdu i s vyhlídkou. V centru města přestupujeme na autobus přímo na letiště. Moje autobusová karta odmítá poslušnost. Řidič mi suše oznámí, že takhle karta tady přeci neplatí. Ehm, cože? Ano, autobusy na letiště jsou dražší než klasické MHD, proto mi budou z karty odečteny dvě jízdy místo jedné....píše se na stránkách společnosti, provozující tuto dopravu. Ale řidič odmítá moji námitku. To si jako vážně myslí, že ty dvě eura na kartě hodím jen tak do koše a jemu zaplatím další tři? Tak to ani omylem. Snažím se s ním nějak domluvit. Tak mu tady nechám kartu, ať si ji někomu prodá a přihodím euro. Ne, neexistuje. No, já zas nepojedu za pětieuro. Odcházím k zavazazadlům a Sebíškovi volajícímu maminku. Řidič za mnou volá, že přeci nemůžu jet zadarmo. Tak mu přes půl autobusu odpovídám, že jsem se pokusila zaplatit, ale on platbu nepřijal. A zůstávám už u kočáru. Já tu kvůli nějakému pitomcovi nenechám brečet dítě na celý autobus. Nakonec se mi ale podaří v autobuse s jednou paní kartu vyměnit za peníze, takže nakonec jdu zaplatit jízdné. Neodpustím si ale poznámku, že se v autobuse naštěstí najdou i lidé, kteří uvažují normálně a umí i počítat. Narozdíl od něho. Jeho výraz v zrcátku říká, že kdyby mohl, určitě by mě zašlapal min. pod podlahu tohohle autobusu. Hlavou mi prolétají Gábiho slova, pronesená už kdysi dávno: "Víš jak se tu řekne pitomec? Mallorquín přes čtyřicet." I po těch letech žádná změna.

Na letišti jsme ještě před půl sedmou. Letadlo nám letí až v devět. Jdem se mrknout, jestli už náhodou nemůžeme odbavit alespoň naše dvě zátěže. Naštěstí je check-in už od půl sedmé, tak se směle zařadíme do fronty.

Už bez zavazadel, krom těch do kabiny, vyrážíme na obhlídku letiště. Poté, co několikrát obdivujeme model letadla Air Berlin zavěšeného u stropu v hlavní hale se vydáváme do šestého patra. Odsud je totiž nejlepší výhled na celé letiště. Naposledy jsem tu byla koukat, na letadlo, kterým se mi po návštěvě Mallorky zase na pár měsíců vzdálil Lexa. Mimoto je tady opravdu enormní chodba. Co do šířky i délky. Představte si prostor hlavní odbavovací haly, ovšem úplně prázdný. Tak tohle měl Sebík na běhání celou hodinu. Na jedné straně chodby je výhled na letištní plochu, na druhé na parkoviště autobusů. Obojí je pro Sebíka samozřejmě neodolatelné. Dokonce se mu podaří mě zmást a já pak nemůžu najít ten správný výtah na cestu dolů. Je jich tu celkem šest a každý končí jinde, zároveň ne každý staví ve všech patrech. Ten "náš" staví v šestce, dvojce a nule.

Další část času do odletu letadla trávíme v bezcelním prostoru. Třeba ve frontě u McDonalda. Po dobrých patnácti minutách, kdy už je před námi jen jeden pán, se mi z kočárku ozve bezelstné "čurů". Rozhoduju se mezi tím, zkusit jestli Sebík vydrží ještě pět minut se nepočůrat, nebo jestli se mám tryskem rozběhnout k nejbližšímu záchodu (který nevím, kde vlastně je) a poté znovu absolvovat frontu. Rozhodnu se zariskovat. V nejhorším případě s sebou máme náhradní kalhoty.

"Odbavení" u pokladny je naštěstí velmi rychlé, takže pak nasazujeme mírný sprint (je-li něco takového mezi stolky vůbec možné) k nejbližšímu WC. Povedlo se! Sebík se vzorně vyčůral až na místě určení a kočár i kalhoty unikly hrozné pohromě.

Naše letadlo má zpoždění, takže dáváme večeři ještě na sedačkách v duty-free zoně. Mezitím Lexa píše, že už jsou s tatínkem ve Vídni, plus mínus připraveni nás vyzvednout. No, tak to si teda počkají. Na cestu zpět jsme totiž zvolili pohodlný odvoz dědečkovým autem (to má totiž na rozdíl od našich vozů dálniční známku), abychom ve Vídni po příletu před půlnocí nemuseli čekat na první ranní spoj aspoň do Brna. Podmínkou bylo, že si dědeček udělá výlet do Vídně. A proč ne? Pár hodin radioamaterské problematiky v podání obou Lexů asi určitě přežiju :-)

Po dvaceti minutách zpoždění se konečně dozvídáme alespoň číslo Gate. No, není úplně nejblíž, takže nasazuji ostrou chůzi, abychom pak ještě dalších deset minut čekali, než nás do letadla opravdu pustí. Odlétáme nakonec jen s pětadvaceti minutovým zpožděním.

Sebík při vzletu kouká na světýlka pod námi, pak v rychlosti ještě dostává kaši na dobrou noc, od letušky džusík a jakmile ho můžu od sebe odpoutat a položit ho pohodlně na vedlejší sedačky, do minuty usíná. Využívám situace a usínám též. Vzbudím se až na vyzvání, že se máme opět připoutat. Připoutám k sobě ještě spícího Sebíka, ale po chvíli se spáč mění v mrzouta, jak se snaží prát se snem i realitou a až do přistání se mu moc nedaří vyhrávat ani na jedné frontě. Nakonec se ale přeci jen naštěstí vzbudí a je klid. Byť cesta pro zavazadla opět stojí za to. Rozespalé mrně neví, jestli se chce nést, nebo jestli chce jít po svých a zásadně se mu nelíbí právě to, co zrovna je. Naštěstí to k zavazadlům nemáme tentokrát daleko a brzy si ospalec vegetí v kočárku. Přebírám ještě kufr a batoh a hurá za taťkou a dědou. Lexa dostane pusu, dědu zdravím jen kývnutím hlavy. Prostě si nemůžu v tu chvíli vzpomenout na žádný český pozdrav! Nějak mi furt asi neseplo, že už jsem zase tady. Společně nakládáme ještě stále vzbuzeného Sebíka, který je z taťky nadšený. A taky všechna zavazadla. Tetris je hotov, parkovné zaplaceno, hurá do Čech, domů.....a já bych radši zpátky do Španěl......

V autě Sebík usíná téměř okamžitě a já, poté co se přikryju vším, co je zrovna po ruce, jelikož je mi strašná kosa a nechce se mi topit, aby Lexa neusnul za volantem, usínám taktéž. Příjezd domů okolo čtvrté ráno. A ještě dneska jedeme do Říček. Lexa s klukama v sedm ráno, my se Sebíkem po obědě. To abychom se náhodou doma nenudili.

Cesta za teplem

12. června 2014 v 23:32
A je to tady, do odletu se mi podařilo vybrat a zaplatit hotel, dokonce i pojištění s sebou máme. Snad i všechny lístky, jízdenky, letenky, doklady apod.......

Je pátek 30. května, ještě dobaluju, meju si hlavu a do toho skoro o hodinu dříve přijíždí děda, který nás poveze na nádraží do Třebové. Totální zmatek. S Lexou pak nakládají sedačku, Sebíka, kočárek i všechna naše zavazadla a nakonec nasedám i já. S pocitem, že jsem doma určitě něco důležitého nechala, ale že teď už je to stejně jedno.

Na nádraží jsme s poměrně velkým předstihem, jízdenky už jsou koupené dávno, kvůli nějaké té slevě, že :-). Mimochodem - jízdenku na vlak po nás nikdo stejně nechtěl, ač jsme s paní průvodčí strávili několik dlouhých minut. Jen předesílám, že cestujeme s kočárem, což u některých přepravujících společností vyvolává značnou paniku a vyděšenost. Ale popořádku.

Přijíždí EC do Brna. Sebík vystupuje z kočáru, ještě rychle řešíme, jak pobereme ve dvou lidech tolik zavazadel a už sprintujeme k vagonu pro přepravu zavazadel. Paní průvodčí nám odmítá z neznámých důvodů naložit kočár bez dítěte do zavazadlového prostoru. Prý máme nastoupit normálními dveřmi. Snažíme se paní vysvětlit, že náš kočár normálními dveřmi neprojde, tak jestli by nám ho přeci jen nevzala mezi zavazadla. Stejně ho při cestě potřebovat nebudem. Ne, paní nechápe, máme si nastoupit normálními dveřmi. Takže nastupujeme s ostatními cestujícími. Paní průvodčí jde za námi. Projdeme dveřmi do vagonu, paní průvodčí se tváří vítězoslavně. No, a teď si projedeme k tomu dětskému kupé. Cože? Kočárek se nevejde? Paní nevěřícně kouká na šířku našich koleček. Neříkali jsme to náhodou? No, tak prý můžeme nechat kočárek u dveří vagonu. Myslim, že pokaždé, když jsem se ocitla byť i poblíž těchto dveří, mi bylo vysvětleno, že tam kočárek stát nesmí!!! No, nic, asi se v noci na dnešek změnila pravidla, nebo co. Veselé cestování s ČD tímto ale nekončí. Paní průvodčí nás usazuje do nejbližšího kupé. Je v něm pět sedadel a již 4 cestující. My jsme tři. Je nám vysvětleno, že tohle je přeci dětské kupé, takže patříme sem. Že je kupé již z 90% obsazeno, paní průvodčí zřejmě nevadí. Kyselé pohledy maminek nelze přehlédnout, ale i ony posléze pochopí, že chyba nebyla na naší straně a docela se s nimi i dá komunikovat. Takže zbytek cesty proběhne už celkem v pohodě.

V Brně dáváme rychlý oběd u číňanů a hurá na žlutý autobus Student Agency do Vídně. Žádný problém s kočárem, s dítětem, dokonce nám i prohodí sedadla tak, že můžeme všichni sedět pohromadě. Sebík navíc cestou usíná a vydrží spát až do Vídně.

Letiště ve Vídni je místy v rekonstrukci, takže chvíli bloudíme a převážně se náš kočár nosí po schodech, jelikož se nám nechce se ještě někde motat k výtahům, jejichž značení je za daného stavu celkem nic moc. I Sebík s mírnými protesty přežívá frontu na odbavení a pak už jen zamávat taťkovi, doufat, že ho vezmou o autobus dřív z Vídně, aby stihl poslední vlak z Brna do Ústí a hurá za letadly. Nejprve hledáme místečko, odkud bude vidět na letištní plochu, jen ať se Sebík s těmi létajícími potvorami seznámí nejprve zvenčí a dostatečně z blízka...Nejvíc se mu ale líbí auta a autobusy na letištní ploše. Pokouším se mu vysvětlit, že letadlem, jako teď vidí, poletíme za chvilku taky. Koukáme, jak letadla zvedají čumáček při vzletu. Tohle přirovnání už mu přijde stravitelné a začíná se do letadla těšit. Takže vzhůru na palubu! Letištní autobus nás odváží k našemu letadlu vzadu na ploše. Odevzdáváme kočár (i jsem přeprala tu nálepku, co nám tam dali při odbavení, takže kočár lze složit. Příště si to musím pohlídat, kam mi ji lepí, aby nepřekážela při skládání). Po schůdkách stoupáme do letadla. Nechám jít Sebíka kousek před sebou, abych ho mohla vyfotit. V letadle zapomenu vyndat z tašky knížky, tak se při vzletu modlím, aby Sebík vydržel sedět, než se budu moci odpoutat a nedostatek napravit. Ale kouká, na mraky kolem sebe, na blikající křídlo....je toho dost kolem, co je k vidění a ještě od letušky dostává na hraní pexeso. Navíc před námi sedí slovenka s miminkem, takže má Sebík i kámoše. Dvakrát otestujem letadlový záchod, čímž Sebík zjistí, že se po letadle dá chodit a je trochu peklo mu pak vysvětlit, že na přistání musí být připoutaný zase k mamince. Tak si krátí chvíli tím, že stahuje a vytahuje roletku okénka. Docela rámus. Okolní cestující nás v tu chvíli musí fakt milovat. Přistáli jsme, hurá Mallorca! Moje milovaná.

Ale ještě jsme nedocestovali. Musíme projít od jednoho z nejvzdálenějších gatů pro zavazadla. Pěší cesta Sebíka fakt nebaví. Už neví, kam by mi utekl a nosit se nechce. Začíná zlobit, občas sebou někde švihne (třeba na jezdícím pásu), občas se vzteká. Ale už jsme v části s pásy, po kterých jezdí zavazadla. Koukám na obrazovku, který pás je náš. No, co byste čekali? Ten nejvzdálenější. Obrňuji své nervy trpělivostí a vyrážím na další pěší tůru s už celkem protivným drobečkem. Náš kufr i kočárek už bůhví po kolikáté rotují na pásu pořád dokola. Ale nejsme úplně poslední, ještě tu jsou asi další dva kufry! :-) Cestu z letiště autobusy místní MHD zvládáme výborně. V tom prvním málem zapomenu batoh a ve druhém můj protiváček spokojeně usíná. Hurá!

Vystupuju v Cala Nova chvíli před 22h a a matně vzpomínám, která že to byla ta nejkratší cesta k hotelu a jakže se to jmenuje ta ulice, ve které je? Mix obou dvou informací způsobuje, že jsem se všemi zavazadly, které i včetně naloženého kočáru váží nějakých 42kg, vyrazila tou nejdelší možnou cestou. To nepotěší. V půlce kopce rezignuju a patnáctikilový kufr, který jsem doteď táhla za sebou, nakládám na střechu kočáru. Nosnost nenosnost, musí to ustát, nejsem Herkules......

Před hotelem vydýchávám a utírám pot z čela, ať na recepci vypadám aspoň trochu jako člověk. Recepční je velice příjemný pán s českým příjmením. Česky ale neumí ani slovo :-) Seznámí mě v rychlosti s tím, co kde a jak a už cpu kočár i zavazadla do hotelového, spíš menšího výtahu. Ale vešlo se všechno naráz. hurá! Pokojík je nádherný s krásně připravenou postýlkou pro Sebíška. Jediná chyba je, že se do něj nevejde náš "malý" kočár. No nic, Sebík si počká 2 min. na chodbě a já bleskově přesunuji některý nábytek, abychom se vešli. Na pohodlí nám to neubírá, naopak. Mezi mnou a Sebíškem zmizí noční stolek, který se krásně vejde vedle balkonu. Hotelový telefon skončí kvůli délce kabelu pod postelí. Snad to paní uklizečku zítra moc nepřekvapí. Stejně ho asi potřebovat nebudu. Ukládám Sebíka do španělské postýlky, ještě vybalím pár aktuálně potřebných věcí a mizím do postele. Ať jsme zítra připravení na naše španělské dobrodružství!

Kam dál